Příběh Adély H.

Jak snadno lze si ze života udělat peklo... Jenže - kdo cosi podobného neprožil, nepochopí. Co je to posedlost, skrývající se za slovy o lásce. Vyznání, slzy, sliby, lži, výčitky, výhružky, křik... Neodbytnost, manipulace, intriky a vydírání... Dnes by se řeklo "stalking" a snadno určena diagnóza... . . . Truffautův film je z čistě uměleckého hlediska výtečně vystavěnou studií patologického vztahu jedné pošetilé a nešťastné hysterky k vysněnému muži, který snad(?) ji někdy dříve "miloval" (ach, co v oněch dobách se všechno dalo skrýt ve slovech "miluji Vás"...), ona pak přivlastnila si ho ve své víře v lásku, která však neopětovaná se jí (jim!) stává peklem. Věčný příběh, zde shodou okolností na podkladě jedné konkrétní skutečné události. . . . Sebetrýznící svéhlavičku Adélu (pomateně >milující< svého samce - "nejkrásnějšího Alberta" - tak, že mu i pošle holku na jednu noc, protože on "má právo na všechny ženy světa"...) hrající I. A. je ve svém mládí vskutku nádherná a navíc skvěle usazená ve své roli a naštěstí pod mistrovým vedením nepodlehla žádnému zbytečnému přehrávání, k němuž by podobně rozervaná postava sváděla. Zkrátka - stylové, brilantní kostýmní drama, tak jak jen F.T. umí natočit. Skvělé. Pět hvězdiček za příběh - i za úžasnou Isabelu Adélu... ;-) . . . A jen tak mimochodem - Adéla H. dožila se nakonec požehnaných pětaosmdesáti let. - - - P.S. Ano, film nemá žádné strhující tempo - ale (a) proč taky. Tohle přece není žádný hollywoodský psychothriller někdy z půle devadesátých... - - - - - Poprvé viděno 12.11.2008 na ČT2, komentář zde jako sedmý - 12.11.2008 (12.11.2008)

Truffautova reputace je pro mne čím dál víc typickou ukázkou moci moci a médií – kromě Julese a Jima a možná ještě Hebké kůže, která je ale esencí úpadku, jsem od něj neviděl prvotřídní film. A viděl jsem jich dost. Všechno je galsky vytříbené, promyšlené – a neautentické. Neustálá masáž sdělovacích prostředků (Truffaut=Nouvelle vague) způsobuje, že jsem ochotný dlouhou dobu zkoušet dál a dál, co vyprodukoval. Adéle je určitě zajímavé téma. Adjani tu poprvé předvede hysterák, který mi uhranul v Possession – ale prostředky jsou tak fousaté (byl on vůbec Nouvelle vague? …ty dvojexpozice jsem vídal od dětství v inscenacích České televize??!!), hudba tak nefilmová (dal mu někdo grant za to, že toho skladatele vytáhne?), že mě to neba. Tři hvězdy za spád. (29.08.2011)

Príbeh mladej ženy pomätenej mysle so sklonom k notorickému klamaniu a voyerstvu. Ak by nešlo o dcéru známeho francúzskeho spisovateľa, nevidel by som zmysel na natočenie takéhoto príbehu, pretože samotný príbeh je dosť nezaujímavý. Navyše má nevalné tempo. Začiatok, keď mladá žena klame každému, koho stretne a vždy nejakú inú verziu, začína síce sľubnejšie, ale postupné rozkrývanie deja ma vyviedlo z omylu. Plusov je málo, možno vhodne zvolená hlavná predstaviteľka a fajn spracované prostredie 19. storočia na východnom pobreží Kanady. (15.12.2021)

Na tomhle filmu lze ukázat, kterak se může kvalitně natočit běžné a na první pohled banální téma nenaplněné lásky. Truffaut jej podal nevtíravě a z diváka emoce neždímá. Minimalistické dílko vedené citlivě v duchu romantismu zde ještě více povyšuje výkon půvabné Adjaniové. Jinak být vojákem Albertem, tak neváhám... :-) (22.11.2008)

Bolest a utrpení si jde s láskou ruku v ruce. V tomto případě se nejedná o reklamní slogan BDSM salónu. S Truffautem jsem se již dávno shodl, že význam lásky je v nenaplnění. Síla spočívá ve snění, představách, touhách a vzpomínkách. Jde o tragický, nikdy nedokončený děj, směřující k smrti. Adéla je pro Pinsona přitažlivá jako Hugova dcera, evropský úlet, objekt dobývání. Její zamilovanost a posedlost, její podmanění ho odpuzuje. Žena je jako šelma. Po lovu, který je zároveň cílem, se stává pouze trofejí k chlubení. Domestifikací ztrácí atraktivitu. Adela se vzdává osobnosti, kterou dost možná nikdy neměla a oddává se touze, fanaticky jde za svým snem. Jenže právě to pro ni nutně znamená tragédii. Srdce Pinsona může mít pouze za předpokladu, že on nikdy nezíská to její. Svatba, po které Adela bytostně touží, je zcela nemožná. Propojenost bolesti a utrpení s láskou, libidem a příjemným prožitkem je Truffautem skvěle ztvárněno ve vzpomínkově snových scénách, kdy se spící Adele hodí hlavou myšlenky na smrt své sestry, ale její fyzický projev může být stejně tak krajně trpící jako vrcholně sexuální. Většina ze skvělého hraní krásné Isabelle Adjani je velmi minimalistického rázu. Spousta informací je v očích a "uvnitř". Většina myšlenek je nám sdělena i nahlas, ústy hlavní hrdinky, stejně jako hlasově doprovází psaní svých dopisů. Truffaut tak zdůrazňuje propojenost obou rovin - významnou roli vnitřního života. Jde o jakési psaní románu. Adela se radikálně rozkládá uvnitř, ale neztrácí nic ze své krásy. Vnější chátrání je reprezentováno opotřebováváním šatů, popřípadě nasazením brýlí. (12.12.2011)