Nikdo mě nemá rád

Les quatre cents coups je plným právom považovaný za jeden zo základných kameňov francúzskej novej vlny. Chudoba už len sama o sebe je deprimujúca, a tu ju autor na základe svojich vlastných skúseností z detstva dal pekne pocítiť. Ide o akési spojenie civilnej drámy s dokudrámou, ktoré je navyše obohatené o všadeprítomnú symboliku ešte viac prehlbujúcu duchovný rozmer snímku a pocit nepríjemnej reality. To, že ide o jednoduchší a priamočiary príbeh nie je ani tak dôležité, dôležitejšia je atmosféra snímku, ktorá je teda poriadne špinavá, drsná a naturálna. Vyžaduje si to však značnú empatiu s chlapcom. Jeho samota, bieda a špinavé prostredie rušného veľkomesta, ktoré ho obklopuje tak nadobudne úplne iný rozmer. V tomto smere bol plagát deratizácie na stene policajnej stanice viac ako výstižný, len žiaľ, tým by sa problém neodstránil. Tým problémom boli hlavne nezáujem rodičov a hlúpa zaujatosť učiteľa, a to na zmenu charakteru smerom k negatívnym vlastnostiam u detí bohato stačí. 85/100 (21.04.2016)

Styristo Poharov /nejaky "genialny mozog" to prelozil ako Nikdo mne nema Rad/ je krasny francuzsky film o dospievani mladeho chlapca /Jean-Pierre Leaud - roku 1973 natocil La Nuit Americaine, tiez s Truffautom( na parizskom predmesti. Chlapec ma problemy s rodicmi, ktori su castejsie v praci nez doma a tak sa mu dostava len minimum lasky od rodicov a spolocnosti, v ktorej zije. Filmov na toto tema - nepochopenie mladeze a dospelych a naopak- uz bolo natocenych vela, ale maloktory film bol natoceny tak s laskou ako prave tento Truffautov Les Quatres Cents Coups. Interiery a exteriery Pariza 50. rokov potesia divaka, dialogy su na urovni a divak sa z nich kopu informacii dozvie + vyborna rezia samotneho Truffauta, ktory ukazal nesporny talent. 86 % (03.03.2015)

Úsměvné, ale a s přibývajícím časem čím dál víc smutné. Nutí mě to porovnávat s pozdějším režisérovým snímkem Kapesné, které oproti tomuto snímku zaostává jak v humoru (nejvíce mě pobavila scéna s tělocvikem), tak v práci s dětskými hrdiny (oba kamarádi mi přišli maximálně autentičtí). Kromě dospívání (vhodně podbarveného hezkou hudbou) mladého grázlíka se však řeší i vážnější otázky, jakými jsou opravdové přátelství, správná výchova či možnost/způsob polepšení/trestu. Na druhou stranu, některé pozdější události, které potkaly hlavního hrdinu, mi přišly spíš ze žánru science-fiction, než že by se opravdu mohly stát. Ale na chlapcův závěrečný tolik říkající pohled asi jen tak nezapomenu a celkově hodnotím silnými 4*. (14.06.2013)

Podle mě nejlepší Truffautův film, kterým navázal na Vigovu Trojku z mravů a kterým uvedl na scénu (a posléze i do všech filmových příruček) nezapomenutelnou postavu Antoina Doinela, pro kterou se narodil Jean-Pierre Léaud. Celá doinelovská pentalogie nemá ve filmu odboby, nadto je upřímná a citové zrání mladého Antoina působí přesvědčivě. Kdo by mohl zůstat lhostejný k trampotám jednoho upřímného mladého Pařížana, který to nemá v životě lehké? (24.11.2005)

První Truffautův celovečerní film a hned taková pecka. Truffautův motiv dětství, které tak často a rád sleduje (neb vychází z jeho špatných zkušeností neústálích omylů) je zde doveden téměř k dokonalosti. Stále se opakující fakt, že cokoliv Antoine udělá, udělá špatně a z toho pramenící bezmoc (a ideál "neomylných dospělích") ve spojení s poměrné seběvědomým Léaudem tvoří kouzelnou kombinaci. Jak sám Truffaut řekl, jeho postava méla být spíše tišśí a nenápadnější (autobiografický prvek), ale Léaud si svou roli upravoval tak instinktivně, že z toho nakonec vylezlo ještě něco lepšího. Bezchybná je i metodická část film a jeho jazyk, kde kamera mnohdy atmosféře výrazně pomáhá. Narativně se nejedná o nic složitého a už jen příběh dokáže diváka udržet. Nikdo mne nemá rád je prostě nádherný základní prvek Nové vlny, který stoji za to vidět a zaujme jak pozorné čtenáře filmu tak svou přímostí také příležitostné diváky. Doinel, if your paper is first today, it's because I've decided to give the results beginning with the worst. (18.04.2010)