Střílejte na pianistu

Truffaut si svojou druhotinou vydobyl po Jean-Luc Godardovi imidž ďalšieho zásadného avantgardistu nouvelle vague. Miesto predestinácie je však Tirez sur le pianiste viac streľbou naslepo bez jasného konceptu. Mimovoľná žánrová neukotvenosť a razantné premety medzi jednotlivými štýlmi udávajú takt dejovej dynamiky a rozbíjajú film na náhodne poprehadzované fragmenty postnoirového neromantického snenia v uličkách mesta. Siahodlhé nezmyselné dialógy, románik, zbesilé naháňačky i psychologická rovina sú prítomné rovnakou mierou s kolísavou kvalitatívnou tendenciou. Zámer spočíva v nejednoznačnosti filmu ako takého, čím je, kam patrí. Godardov debut mal na pohľad ucelenejšiu štruktúru a tým bol cieľavedomejší a formálne zaujímavejší. Truffautova neurčitá odťažitosť miesená s cinefíliou na druhú stranu pôsobí dojmom diváckejšej a zábavnejšej alternatívy. Napriek tomu jeho rozháranosť pri podobnej dĺžke na mňa nedolieha tak uchvacujúco a dychberúco. Ale o to takmer určite Truffautovi ani nešlo. 80% (05.10.2014)

Křížení žánrů, je-li pochopeno jako východisko vlastního uměleckého výrazu, přináší často objevné dílo s nevšedními pohledy a dosud neznámými tvůrčími osobnostmi. Tento raný Truffautův film splňuje, zdá se, většinu z právě popsaného. I pro Aznavoura se stala tato příležitost v jeho bohaté, ale zřejmě ne zcela vyrovnané filmografii něčím nevšedním. Obdobně jako kdysi např. u Machatého (EROTIKON) nebo Chaplina se triviální téma posouvá do polohy triviálního příběhu, který je ovšem současně rámcem formových a někdy přímo žárových uzlových experimentů. Nezdá se mi, že právě tohle bylo předmětem Truffautova záměru. I tak výsledek ovšem stojí za to. PIANISTA mi zvlášť silně připomíná poslední umělcovo dílo KONEČNĚ NEDĚLE!. A ještě jednu malou glosu si nedokážu odpustit. Michelle Mercierovou, která tu hraje možná nejlepší roli své kariéry. Osud talentované, krásné herečky, jisté potenciální alternativy své o něco mladší vrstevnice Deneuvové, kterou doslova zničila stále stupidnější komerce. Od popularity k umělecké sebevraždě - i takový může být osud osobnosti. PIANISTA však žije svým životem i po téměř půlstoletí od svého uvedení do kin. A žít bude zřejmě i dále. (02.12.2007)

Krimithriller, psychologické drama, romance, černá komedie - to vše dohromady zahrnuje film "Střílejte na pianistu". Jeden žánr přechází do druhého a působí to kupodivu přirozeně, byť chvílemi překombinovaně. Nedlouhé vyprávění o obyčejném chlápkovi s nejasnou minulostí, který musí (ač nerad) čelit zločinu. Charles Aznavour jej zahrál civilně a bez přílišných gest. Pan režisér věděl, že není nijak velkým hercem a proto mu vybral roli přesně jemu pasující. V menší roli se objevila mladičká, ovšem již tehdy velice přitažlivá Michéle Mercierová. "Střílejte na pianistu" jistě nepatří mezi vrcholná Truffautovská díla. Ovšem zde si budoval formu na své pozdější majstštyky (namátkou "Siréna od Mississippi"), v nichž rozvinul a dovedl do dokonalosti to, co zde pouze naznačil či započal. Dvojice gangsterů, kteří jsou úsměvní, hláškují, ale jde z nich i strach, bezpochyby inspirovala Quentina Tarantina při psaní svých "Gaunerů" (podobnost "vtipných rozhovorů o ničem" je s Tarantinem obzvlášť čitelná). 65%. (19.10.2008)

Příjemná podívaná. Truffaut prokazuje svou lásku k filmové tvorbě minulých generací vtipným vyprávěním o nadaném stydlivém pianistovi, který se ocitl ve špatný čas ve špatném příbuzenstvu, ve stylu....... několika stylů. Hitchcockovské motivy se střídají s odosobněnou romancí a psychologickým dramatem, a ačkoli Truffaut zvládá přeskakovat mezi různorodými náladami a žánry celkem ladně a nerušivě, nemám z výsledku zrovna dvakrát konzistentní dojem a především, přestože má slabých 80 minut, neubránil jsem se několikrát podívat na hodinky, jak dlouho vlastně ještě musím v téhle prazvláštní společnosti plné pouhých charakterních stínů setrvat... Velký rozdíl oproti předchozímu Nikdo mne nemá rád, filmu tak procítěnému a soudržnému. 65% (27.01.2016)

Dramaticky poměrně rozbité vyprávění, které osciluje na pomezí běžné kriminálky a psychologického dramatu. K plnému hodnocení filmu ovšem hodně chybí, protože to žánrové přešlapování spíše drhne, stejně jako tempo první poloviny snímku. Alespoň to celé zachraňují herci a geniální vtípek s matkou v kruhové výseči. Truffaut natočil mnohem více lepších filmů a tohle mi připadá spíše jako nějaký stydlivý začátek /oproti vyzrálému Nikdo mne nemá rád/. Nejzajímavější pasáží filmu tak zůstává vyprávění o manželce hlavního protagonisty, tady se náznaky geniality projevují s velkou vervou. (22.03.2005)