Střílejte na pianistu

François Truffaut byl velký filmař a já mám rád filmy noir a kriminální filmy, ale tohle provedení mi prostě nějak moc nesedlo. Jsou zde dobré momenty, které se mi líbily po formální stránce, ale celkový příběh mě prostě nebavil. Sem tam na vás mrkne to, jak byl Truffaut vynalézavý a novátorský, ale to neznamená, že by ohromil. (28.03.2015)

Nedám 5. Je to celé nějaké chladné. Jako by Aznavour byl šachová figurka, kterou někdo pohybuje, aniž se zajímá o to, zda se mi to líbí, nebo ne. Hlavní hrdina je natolik uzavřený, že k sobě nenechá diváka proniknout a tím ani probudit naplno jeho sympatie. Nic to ovšem nemění na tom, že se jedná o kvalitní film a dá-li se na něj i po padesáti letech pořád se zájmem koukat, tak velice kvalitní. (22.03.2009)

Dramaticky poměrně rozbité vyprávění, které osciluje na pomezí běžné kriminálky a psychologického dramatu. K plnému hodnocení filmu ovšem hodně chybí, protože to žánrové přešlapování spíše drhne, stejně jako tempo první poloviny snímku. Alespoň to celé zachraňují herci a geniální vtípek s matkou v kruhové výseči. Truffaut natočil mnohem více lepších filmů a tohle mi připadá spíše jako nějaký stydlivý začátek /oproti vyzrálému Nikdo mne nemá rád/. Nejzajímavější pasáží filmu tak zůstává vyprávění o manželce hlavního protagonisty, tady se náznaky geniality projevují s velkou vervou. (22.03.2005)

Chrabrý pokus o encyklopedii stylů, který doplatil na vlastní ambice a sebestřednost. Je roztříštěný, s razantními propady a vrcholy, v jádru chladný jako stará panna. Několikrát jsem se od srdce zasmál, párkrát napjatě ustrnul, mnohdy tiše a obdivně užasl, ale po skončení jsem se stejně neubránil přemýšlení nad tím, co jsem to (u všech ďasů) právě sledoval. Značně rozpačité přešlapování v multižánrovém spektru? Asi jo. (12.09.2008)

Křížení žánrů, je-li pochopeno jako východisko vlastního uměleckého výrazu, přináší často objevné dílo s nevšedními pohledy a dosud neznámými tvůrčími osobnostmi. Tento raný Truffautův film splňuje, zdá se, většinu z právě popsaného. I pro Aznavoura se stala tato příležitost v jeho bohaté, ale zřejmě ne zcela vyrovnané filmografii něčím nevšedním. Obdobně jako kdysi např. u Machatého (EROTIKON) nebo Chaplina se triviální téma posouvá do polohy triviálního příběhu, který je ovšem současně rámcem formových a někdy přímo žárových uzlových experimentů. Nezdá se mi, že právě tohle bylo předmětem Truffautova záměru. I tak výsledek ovšem stojí za to. PIANISTA mi zvlášť silně připomíná poslední umělcovo dílo KONEČNĚ NEDĚLE!. A ještě jednu malou glosu si nedokážu odpustit. Michelle Mercierovou, která tu hraje možná nejlepší roli své kariéry. Osud talentované, krásné herečky, jisté potenciální alternativy své o něco mladší vrstevnice Deneuvové, kterou doslova zničila stále stupidnější komerce. Od popularity k umělecké sebevraždě - i takový může být osud osobnosti. PIANISTA však žije svým životem i po téměř půlstoletí od svého uvedení do kin. A žít bude zřejmě i dále. (02.12.2007)