Režie:
Zdeněk TycScénář:
Zdeněk TycKamera:
Marek JíchaHrají:
Filip Topol, Barbara Lukešová, Iva Janžurová, Markéta Hrubešová, Tomáš Hanák, Jozef Domonkoš, Tereza Pergnerová, Petr Lébl, Marta Vítů, Gabriela Hyrmanová (více)Obsahy(1)
Filmový scénář Zdeňka Tyce dozrával od roku 1990. Prošel četnými proměnami a posléze se stal podkladem česko-francouzského filmu "Žiletky". Jeho poetikou Tyc navázal na svůj režijní debut - vynikající, leč stále nedoceněný film "Vojtěch, řečený sirotek". Podobně jako v něm i v "příběhu o lásce až za hrob" je klasický děj nahrazen silnou vnitřní situací hlavního hrdiny Andreje Chadimy (ve ztvárnění Filipa Topola), jehož citové a myšlenkové zrání sledujeme od roku 1984 do současnosti, tedy do roku 1994. V "čase temna" potkává nezakotvený Andrej krásnou Kristýnu, která se pro něj v příštích letech stává symbolem nedosažitelnosti. Mladík trýznivě prožívá čas vojny, odkud se zoufale pokouší dostat, a po dlouhodobém léčení na psychiatrii se mu to podaří. Očistí se "útěkem" na idylický venkov, ale po čase se vrací do Prahy a zakouší trpké citové rozčarování. Nakonec však nalézá vyrovnanost a naplňuje vysněnou lásku... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (94)
Český Lev 3 nominace: Kamera, Hudba, Zvuk ()
Žiletky Zdeňka Tyce jsou v kontextu českého filmu naprostým solitérem a v našem geografickém prostoru i zjevením. Film reflektující existenciální krizi středoevropského intelektuála (symptomatické jméno hlavního hrdiny - Andrej Chadima!) spíše jen omylem spojovaného s prostředím a fenoménem dobového undergroundu, film jako obrovská a přesná metafora nemožnosti intelektuálního úniku z české kotliny (symbolická scéna odlehlé koliby pod Karlovým mostem), film plný nádherné hudby Psích vojáků (zvláště závěrečné Žiletky se švenkem kamery do prázdnoty vesmíru plného hvězd; ale i motiv písně Chce se mi spát...), film s významovými přesahy, s poetikou hledání a s přístupem, který lze označit jako UMĚLECKÝ, film snažící se dávat odpověď, film plný symbolů (komín - absurdita protestu, Kristýna - symbol nedosažitelnosti, pouť, bloudění, páter noster...), film vybočující svým přístupem k barvě, černobílý i plný barev a barevného tónování odrážející psychický stav a nálady hlavního hrdiny (jasný odkaz k jinému intelektuálovi světového filmu Krzysztofu Kieslowskiému a jeho trilogii barev vznikající ve stejné době), film rozdělený na dvě nevyvážené, byť obě velmi důležité části - černobílou - popisnou a barevnou - symbolickou, film těžký, hloubavý, depresivní, přemýšlivý, mnohoznačný a mnohoúhelný... Spolu s Reifovou Postelí, režisérovým debutem a v poslední době se Štěstím Bohdana Slámy na dlouhou dobu jediný skutečně autorský film. (Škoda, že byl pro festival Berlinale zbaven své závěrečné barevné katarze...) ()
Podivnost. Skvělé scény střídají hrozné, příjemné herectví střídá nepříjemné (k dialogům se snad raději nebudu vyjadřovat). Krásné záběry, leč občas prázdnotou zející - krásné myšlenky, z jejichž zobrazení je však docela často cítit amatéřina - krásný Filip Topol a krásná hudba jeho Psích vojáků, avšak ta bohužel dostala krutě málo prostoru (titulní skladba na závěr je ovšem vskutku duši-drásající). Přesto je v tomhle snímku "něco", co mě nutí chtít ho vidět znovu... ()
“Kdo nekouří, nedělá nic. Kdo kouří, přemýšlí o životě.” Poklad devadesátek. Díky za zrestaurování a návrat na plátna kin! ❤️ ()
Po shlédnutí Sestry zvyšuji na plné hodnocení, protože bagr. ♥♥♥ ()
Božské, toto mohu. Fatální Markéta a Topol na hranici surreálna a reality. Jen je smutné, jak vlivné jsou dodnes dobové odsudky pánů Lukeše a Blažejovského, kteří se v Kinorevui a ve Filmu a době sice neshodli, jestli Tyc opisuje z Juráčka nebo Tarkovského, ale dozajista se shodli na tom, že Hrubešová tedy určitě ne. Ale zase je pěkné, že si určili společného nepřítele a to jim dodalo na důvěryhodnosti. ()
Nojo, ale co dělat – chtělo se mi spát. ()
Některé nedoceněné filmy jsou neceněné právě proto, že jsou to vlastně hovadiny. Jako tohle... ()
,,kam nesete tu mrtvolu? '' Tak jsem konečně viděl ty kultovní ,,nezávislé'' žiletky. V devadesátých mně to nějak uteklo. Tycův scénář byl hodně zvláštní a pokud mu prý navíc dodala šťávu účast Topola já to tak necítil. Psí vojáky jsem nikdy nemusel, verše Topola také ne. Nezbývá jen po dokoukání popřemýšlet, zda to byl opravdu árt a já byl mimo, nebo to árt nebyl a jen si to na něj hrálo. To že tomu nerozumíme nemusí nutně ještě znamenat, že je dílo geniální... Já chvílemi nechápal. Film mne zaujal lokálními scénkami, kamerou a místy opravdu úchvatnými interiéry. Zajímavý byl průlet kamery kolem motoráčku, záběry z komína i sakra hot sestřička Pergnerka... Dávám dvě hvězdy a tu třetí za ten komín. Mně by na něj nedostali ani za tučný honorář a to ani v létě... Dle mého názoru hodně přeceňovaná záležitost, kterou řada lidí pořádně nechápe, ale cítí že je in se k tomu hlásit. Pro milovníky kapely Psí vojáci pak tam je nepochybně pár věcí, které vidí, slyší a ocení jen oni... * * * ()
Měl by to být můj kultovní film. Ale není. ()
Velmi zvláštní - a asi i nedoceněný - film, šlo by o něm dlouho přemýšlet. Hlavní postava mi zpočátku nebyla moc sympatická (vadil mi i ten modrý filtr kamery), nebavilo mě sledovat Andrejovo divné, někdy až nepochopitelné chování, jako když například vypije láhev rumu na ex, nebo když vyleze - závratím navzdory - na vysoký komín, z něhož odmítá slézt, o tom jeho věčném bloumání po ulicích a zapalování jedné od druhé nemluvě. Postrádal jsem tam navíc nějaký příběh, který by mě k tomu více připoutal. Nakonec jsem ale asi k Andrejovi sympatie přece jen našel - líbilo se mi, jak celou dobu toužil po stále stejné ženě (btw. Markéta Hrubešová podle mě není nijak zvlášť dobrá herečka, ale pro její půvaby mám slabost, a její výskyt v tomto filmu považuji za velké plus) a že zůstal svůj i po všem, co v tom filmu prožije. Samotný závěr se mi pak líbil moc a vyvolal ve mně velmi příjemné emoce, které ve mně doznívají ještě druhý den - myslím, že s odstupem mám tendenci ten film vnímat více kladně než při jeho sledování. Přesto je pro mě těžké si k němu více najít cestu, od Tyce jsem nikdy žádný jiný film neviděl, není to úplně můj filmový cup of tea, a jsem v podstatě i takřka nedotčen hudbou Psích vojáků nebo tvorbou obou bratrů Topolových, takže to pro mě nemá ten význam, jako pro lidi, kteří na tom vyrostli. Přesto je mi líto, že Filip zemřel tak mladý, a jsem rád, že jsem tento film nakonec mohl vidět, protože jsem si tak mohl odškrtnout jeden devadesátkový kult, který má nezpochybnitelné filmařské kvality, i když se mi nemusely příliš trefit do vkusu. ()
Film inspirovaný životem režiséra Tyce i duchovnem filmu Nebe nad Berlínem (podle slov kameramana Marka Jíchy). Pošpiněný, neprávem. Ale já jednu hvězdu nechám zmizet kvůli něčemu jinému: divnému přístupu ke konečné podobě, tvar byl přece o 18 minut zkrácený - naštěstí jsem měl možnost vidět i tento useknutý konec (který byl potlačen, aby se Žiletky alespoň dostaly do Evropy, na žádost z Berlínského festivalu). ()
Tema stav neci duse. Neni tu pribeh, jen situace.Kdo je on?Vztah nefunguje. Kazda scena je moralni marasmus- beznadej.Zasveti, raj,ocistec.Sklenena budova vyzaruje chlad. Film je unikatni tim, ze nesdeluje myslenku, ale z platna na nas prskne dojem .Stoupani na komin je takova symbolika snaha z temna do nebes. ()
Nepamätám sa, že by som niekedy videl aby koniec takto posral celý film. Smutné! A to sa pokladám za tolerantného diváka. Aj scéna s komínom mi pripadala celkom silná a nie veľmi nudná. Minimálne si myslím, že viem čo ňou chcel autor povedať. Ale ten záver zmaril všetku snahu. ()
Pamatuji si, když to mělo premiéru tuším v kině U hradeb, dnes již neexistujícím, že francouzský producent Joel Fargé, vedle něhož jsem seděl, se nudou ošíval a nevěděl, co dělat. Tohle je film určený pro ukřivděnou pražskou smetánku, pro niž byla ta 80. léta děsným utrpením, neb furt ta StB jim něco zakazovala, a oni museli dokonce na vojnu, někteří nedejbože pracovat, a oni chtěli jen existenciálně pokuřovat, popíjet a filozofovat, ubíjet se ve svých pocitech marnosti a žiletek. To, že kolem Prahy většina mladých žila nějak jinak, a dokonce taky museli na dva roky na vojnu a pak každý den do rachoty, to je těmhle lidem tak nějak jedno - oni řeší hlavně sami sebe. O tom je i tento film - bezvýchodné pocity, marnost nad marnost, utápění se v sebelítosti, jak nás ten svět nemá rád. Obrazově je vynikající, Marek Jícha odvedl skvělou práci, a ti, co hledali lokace, rovněž. Obrazovou stránku bych občas přirovnal k filmům Pavla Juráčka, což je pochvala. A ano, všichni se rovněž při tomto filmu těší na zrzavý klín a velká ňadra Hrubešové, která to dělala pro herectví, ne pro zviditelnění. Prý. Jistě, film je legendou pro jistou skupinu lidí, neb je o legendě, neb Filip Topol již není mezi námi, neb účastí na koncertu Psích vojáků se tak krásně rebelovalo proti režimu... Ok, nikdo to těmhle lidem nebere. Ale přes 90 % národa asi nebude tyhle pocity sdílet, protože prostě žili jinak, a někteří dokonce kašlali na nějaké pocity, nějaký režim - a prostě žili. Sluníčko totiž vycházelo každý den, navzdory režimu. ()
"Nejkrásnější na světě je, když se dva až tři lidi mají rádi." Na začátku, jak skřípe lžičkou o hrnek, to bych ho normálně zabil a film by skončil po první minutě. Když jsem film viděl před dvaceti lety, vůbec mě nezaujal, pamatoval jsem si z něj jen Hrubešovou a scénu s komínem (ta je prostě parádní). Asi jsem potřeboval vyzrát. Vizuálně, (a hlavně) kamerou a hudbou úžasný film. Pergnerová překvapivě skvělý výkon. Žiletky jsou má druhá nejoblíbenější skladba od Psích vojáků. "Jedeme ve vlaku a v podstatě furt..." 4.5* ()
Radikální kombinace Kafky, Lynche a československé nové vlny hozená do trochu formalisticky hravého hávu. Takhle si nějak představuju, že by točil Juráček v době "neomezených možností". Nezastírám, že nebetyčné nadšení je z 80% způsobeno obrovským plátnem Světa techniky, na kterém jsem restaurované Žiletky viděl, ale čert to vem, forma konzumace taky dělá zážitek. Každopádně obrovský dík Ostrava Kamera Oko za tu možnost... Více Tyce do české kinematografie! 90 % ()
Chvili genialni a transcendentni, chvili hovadina... ()
...ale vidět to řádně zhulenej (však nehulím - zde mimořádně dodám, že bohužel) či zkárovanej jinak, ve studentským sáčku nebo před koncertem či po koncetě Psích vojáků, zřejmě by se ještě nějaká ta hvězdička rozzářila... ()
Jak píše má milá JaneElliot, s níž jsme byly zrovna před týdnem na frontmana Psích vojáků zavzpomínat v Lucerna music báru: "...sázkou na Filipa Topola sice film nezískal na uměleckých kvalitách, ale dostal tak vstupenku do mlhy undergroundu...." I jako pouhá kulisa k nádhernému soundtracku s ústředním skladbou ostrou a bolestnou tak, že vám otevře staré rány, Žiletky stojí za to. ()