Recenze (1)
Toto je ovšem nečekaná pecka. Jak se dozvíme v úvodu, jistý Juan Suárez Botas, časopisecký ilustrátor docházející na přelomu 80. a 90. let na nitrožilní léčbu komplikací spojených s AIDS do specializované ordinace v newyorské West Village, se zmínil před svým známým Jonathanem Demmem, režisérem Mlčení jehňátek a později Philadelphie, o zvláštní atmosféře banálních i vážných debat mezi tamními pacienty a o tom, jak je mu líto, že ty rozhovory mizí v nenávratnu (like tears in rain, chtělo by se dodat). Demme mu půjčil svoji Hi-8ičkovou kameru, ať z nich tedy zkusí něco zaznamenat, Botas během léčebných procedur nechával kameru kolovat mezi pacienty a výsledek po jednoduchém sestříhání a citlivém doplnění řídkými hudebními plochami předčí všechna očekávání, která by si člověk s takovým nápadem spojoval – svým způsobem nejčistší forma cinéma vérité, dokument bez režiséra, zobrazující svoje téma, dobu, osobnosti a uvažování pacientů a ošetřovatelů nejbezprostřednějším možným způsobem, tu věcně, tam jímavě, často s humorem (který kupodivu není cynický ani morbidní, ale spíš takový, jak naznačuje název Jednou nohou na banánové slupce, druhou nohou v hrobě). Dokonalá, atmosférická evokace místa a času – jako kdyby tam člověk seděl s nimi nebo ještě spíš jako by se jednalo o záznam z jeho vlastní domácí videotéky, tak silnou identifikaci ta forma vyvolává – a nosné, s prominutím všelidské sdělení. Kam se hrabe celá Philadelphia. ()