Marijka nevěrnice

Z respektu k osobě mistra českého slova Vančury nakonec hodnotím takto. Po tvůrčí stránce až revoluční, ponechání silného dialektu, který diváka při monolozích nutí skoro až k dedukci, skvělé záběry krajiny a zobrazení podkarpatského folklóru v několika podobách i takové zdokumentování zručné řemeslné práce, také skvělé herectví domorodých horalů a celkově velmi slušné drámo. Technicky trochu slabší s až naivními střihy (z dnešního pohledu), k hlubšímu zamyšlení stojí i postavy Židů, zvolený obraz je nejspíše reálný, nicméně trochu kontroverzní, zvlášť když v Německu byly již antisemitské myšlenky naplňovány v praxi. I dnešní divák si to může přebrat všelijak. Osobně bych uvítal více prostoru pro samotnou Marijku, jejíž představitelka se mi líbila a bylo vidět, že do drsná krajiny i tohoto živobytí jednoduše patří. "Já toto znaju...". (27.01.2018)

Oceňuji použití neherců. Ono by to asi ani jinak nešlo, vždyť je takřka nemožné představit si v rolích Petra, Danila, židovského kupce, Oleny nebo Marijky některé z prvorebublikových herců a jejich melodramatický herecký projev! Ti neherci naproti tomu nebyli vůbec špatní! Neškodilo by opatřit film titulky, protože ne každý rozumí rusínsky nebo jidiš a tato jazyková bariéra uškodila filmu i v době jeho vzniku. Marijka nevěrnice má pro mne hodnotu především jako výpověď o Podkarpatské Rusi, tomto svérázném, nádherném kraji, ale dokument to není. Mám pocit, že film uvízl kdesi mezi dokumentem a hraným filmem. V tom lepším mi připomínal filmové dokumenty mého milovaného Karla Plicky, na něj ale bohužel nemá! - - Přesnější by bylo 3,5. (16.04.2016)

Nebudu si nic nalhávat, pokud by se mi ten film nehodil k maturitě, ani prstem bych o něj nezavadila. Ani samotné dílo Olbrachta mě nijak nezaujalo, k Vančurovi jsem si prozatím cestu taky nenašla, přesto jsem se dívala. Ten dialekt je opravdu hrozný, ještě že k filmu dali titulky. Příběh samotný mě moc nezaujal, znala jsem jej z hodin češtiny. A vykreslení dobové krajiny? No to mě opravdu nezajímá... Pro mě ten film byl docela ztráta času, díky bohu že to trvalo jen lehce přes hodinku. (17.06.2013)

Jeden z filmových pokusů spisovatele Vladislava Vančury je jistě zajímavým materiálem zkoumání z mnoha důvodů – režisér se rozhodl točit v autentickém prostředí Podkarpatské Rusi, obsadil do hlavních rolí neherce a pro umocnění napětí a dynamiky příběhu používal rychlý střih. Neherci často hrají "sami sebe" - jejich pravá jména se často shodují se jmény postav. (03.05.2006)

Okouzlení filmem bylo poutem a znakem, který charakterizoval snad bez výjimky všechny členy levicových avantgard První republiky. V době, kdy se stále konstituovalo filmové řemeslo a o umění se spíše dalo snít (tuto genezi na několik let rozhodil a více do času posunul nástup zvukového filmu), byli mnozí přesvědčeni, že nejsou jen povolanými, ale i vyvolenými (r. 1930 je např. rokem nástupu legendy našeho hraného filmu Otakara Vávry). MARIJKA je plodem těchto snah, úsilím o hledání a vytyčování nových cest. Kouzelník našeho jazyka a tragický národní hrdina druhého odboje Vladislav Vančura patřil také do této početné a rušné skupiny. Dobrý scénárista byl i ambiciózním režisérem. Fenomén Podkarpatské Rusi, exotického území Československé republiky, se v třicátých letech stával stále zřetelněji organickou částí tehdejšího československého vnitřního světa. Zájem vedoucího českého národa nebyl předstíraný; upřímnost a skutečná touha pomoci strádajícímu malebnému lidu byly vůdčími motivy jeho aktivit. Olbrachtova literární předloha umožnila zbraslavskému lékaři mimořádný ponor do tohoto dnes zcela zaniklého světa. Vznikl tak mimořádný hraný film, zdařile prolnutý dokumentárním etnografickým záběrem. Vedle průbojného filmu PŘED MATURITOU tak vzniklo další pozoruhodné dílo, jehož hodnotu v daných dobových kontextech nemohl snížit ani přerývaný Vančurův režisérský rukopis. První režiséři-umělci se tehdy - jak jsem již upozornil - teprve rodili. Filmová vlna třicátých let minulého století která již tehdy dosáhla na mezinárodní festivalová ocenění, je prvním nádechem k velkému rozkročení naší národní kinematografie v letech šedesátých. A krásná rusínská žena, nádherná příroda polonin a bída, tak dotírající na tento nejvýchodnější výběžek Masarykovy a Benešovy republiky, je i odkazem robustního sociálního cítění tří velkých mužů české kultury. (15.03.2011)