poster

Soumrak bohů

  • Itálie

    Caduta degli dei, La

  • slovenský

    Súmrak bohov

  • anglický

    Damned, The

Drama / Válečný

Itálie / Švýcarsko / Západní Německo, 1969, 150 min

  • havLord
    ****

    Film sugestivně líčí to, o co by se z podstaty věci měl snažit každý autoritářský režim, tedy rozklad rodiny. Ta je tou základní jednotkou státu, a pokud je rozbita, je stát lehce přístupný manipulaci s ním. Rodinné vztahy je pak třeba nahradit vazbou na politickou reprezentaci; láskou k ideologii a jejím představitelům. Za tímto účelem je nejlépe použít slabších jedinců. Ve filmu Soumrak bohů byl takovou figurkou mateřským deficitem trpící Martin. Stačilo pak pouze pobídnout nenávist, která se v jeho nitru vůči matce, po většinu filmu faktické hlavě klanu (skrze vazby na jejího bratrance - straníka), skrývala. Režim takto ovládl ocelárnu (zdánlivě) ideálním způsobem. Tedy ne dosazením vlastních lidí, znárodněním, ale indoktrinací původních vlastníků vlastní ideologií, takže ti pak dobrovolně a s nadšením podporovali proválečnou politiku zbrojení. Je bez pochyby, že pokud vůdce dokáže vlastníky kapitálu ve své zemi získat pro svou myšlenku, je pak využití potenciálu jejich kapitálu mnohem efektivnější, než kdyby tento kapitál uzmul silou. Zmenšuje se tím pravděpodobnost sabotérských snah ze strany továrníků, případně jejich dělníků. Než však bylo možno zasadit tuto finální ránu, kterou bylo straně umožněno ovládnout ocelárnu, bylo potřeba uskutečnit onen rozvrat rodiny. A právě to lze v Soumraku bohů skvěle vidět – jak takový režim dokáže využít slabých, ušlápnutých jedinců. Ti jsou v jiné době, třeba v době demokracie, odstrčeni na okraj společnosti. Ať už z jakýchkoliv důvodů. Nyní ale mají možnost všechno společnosti vrátit, i s úroky. Nechat konečně průchod té nenávisti, zlobě, závisti vůči všemu „normálnímu“ a nechat v sobě probudit toho sadistického tyrana. Toto samozřejmě neplatí paušálně. Stejně tak normálnost života za „normální“ doby nezaručuje, že zůstane jedinec vůči propagandě režimu imunní, viz Stanfordský vězeňský experiment. Pouhý fakt, že máme k dispozici moc, v nás dokáže vzbudit tyrana. Toto souvisí s tím, že člověk sice je volní bytost, což nás odlišuje od zbylého tvorstva, ovšem budeme-li následovat evoluční teorii (ale i teorii stvoření), pak (desítky) tisíc generací, které lidstvo ušlo od života v jeskyni přes společnosti prvopospolné, až k dnešnímu stavu světa, nelze tak jednoduše popřít. Ten pud, který nám v nejzazší chvíli umožnil přežít i za cenu nejvyšší (sebe)oběti, nelze jednoduše zapudit. Tedy sobeckost je základním stavebním kamenem každého z nás. A jsou to právě tyto pudy, které je potřeba v lidech probudit. Skrze tyto nejzákladnější emoce pak může režim člověka směřovat tam, kam chce. Ale samozřejmě čím kdo zachází, tím také schází. To jsme viděli na příkladu Fredericka. Prahnul po moci. Skvělý předpoklad k tomu se skrze něj zmocnit továrny. Nejprve odstranit starého pána. Nasadit vlastní lidi, kteří budou oplátkou za tuto příležitost režimu loajální, ale stále to budou lidé s daným podnikem silně spjati, tedy zde máme integritu řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se, opojeni propůjčenou mocí, začnou domnívat, že jí skutečně vládnou, nelze jinak, než je odstranit a dosadit loutky nové. Viděli jsme, že přirozeně schopní, silní, ambiciózní jedinci jsou právě v tomto ohledu nespolehliví. Oni by nejspíše mnoho dokázali i sami. Proto se domnívají, že mohou své pány přelstít, obejít jejich příkazy a přání (tedy případ Konstantina a jeho dodávek zbraní jednotkám SA, co se Fredericka týká pak svatba, aneb snaha o legalizaci jeho postavení). Ultimátní prostředník režimu je pak ve finále objeven v osobě Martina, a také je na toto místo dosazen. Rodina jest úspěšně rozvrácena, zevnitř. Martin už nemá vůbec nikoho, ani tu malou dívenku, která se zdála být od toho všeho tak vzdálená... Už zbývá pouze ďábel, kterému se upsal.(12.3.2012)

  • darkrobyk
    *****

    ,,My můžeme vše!" Stále aktuální nadčasová alegorie o touze po moci, vládnutí a ovládání. Feudalismus, kapitalismus, fašismus, komunismus. Princip je stále stejný - dostat se až na vrchol a neomezeně vládnout, rozhodovat o životech druhých, topit se v majetku. Snad ještě více než před lety mě zasáhl film, který dokonale ukazuje společnost, ve které žijeme. Jak se našim politikům zalíbily nacistické průpovídky (Es kommt der Tag), jak by si rychle osvojili Noc dlouhých nožů. Visconti mistrně zobrazil nejtemnější stránku člověka, který obětuje cokoliv, svou rodinu i přátele, jen aby dosáhl osobních cílů. Pedofilie a incest jsou jen drobnými berličkami podpírajícími lidskou zrůdnost, jež jakoby neměla hranice...(13.12.2012)

  • tahit
    ****

    Neobyčejně sugestivně zachycená sága rodiny německého průmyslového barona von Essenbecka. Postupné líčení rozpadu a dekadence rodiny je monumentálně ve své podstatě možným obrazem kterékoliv bohaté rodiny, (třeba Kruppů, Thyssenů) která byla závislá na nacistickém průmyslu Hitlerovi moci. Instinkty fašismu jsou jasně dané. Ostatně skvěle mezinárodní herecké obsazení je zárukou vynikajícího filmu.(26.12.2007)

  • MikO_NR_1909
    ***

    Jedným slovom - sklamanie; na to aký kredit v Európe má Súmrak bohov. Takto nejak to skrátka dopadne, keď sa babylon jazykov stretne pred kľúčovým rozhodnutím, ktorý z nich si jednotne do filmu vziať a výsledkom je nechutný dabingový zlepenec pošramotenej angličtiny (vari porovnateľný lapsus ako Jakubisková Bátorička). Visconti je mimoriadne skúseným harcovníkom a preto ma udivuje, ako lacne svoju tému rozpráva čoby stvoriteľ deja a ako umelo zaobchádza s postavami nepostavami. Aj fanatizmus a jeho vyobrazenie musí mať hlboké režijné korene, lebo často som sa pristihol, ako vyložene nasilu a na efekt akože umeleckej krásy sú namontované rôzne neduhy nedodržiavania všeobecnej etikety správania. Samotný obsah je samostatnou kapitolou, pretože sa v ňom nič závratné neudeje. Ani chronologický historický vývin, ktorý by dodal filmu potrebnú bezprostrednosť deja v tom či onom období, ani hlboká sonda do mentality nacistického vzostupu (v tomto ohľade ho Herz strčí do kapsy) a napokon ani konvenčná dramatická varianta. Jediné čo stojí za zmienku, sú dlhé zábery, "približovačky", výprava a možno odvaha pracovať len so "zápornými postavami". Predsa, to si každý zas nedovolí.(18.10.2015)

  • NinadeL
    *

    Svým způsobem fascinující panoptikum rozehrané hráčem v šach, který si usmyslel, že vyloží vlastní pojednání o prohnilé německé elitě na přelomu výmarského zázraku a vzestupu Třetí říše. Je až k neuvěření, jak realistická je celá výprava, líčení, kostýmy, tohle všechno je dokonalejší, než běžně nabízené retro té doby v jakémkoli žánru. Bohužel ale i tady se nacházejí trhliny, například užít jako soundtrack šlágr Zarah Leander je poněkud předčasné, protože její sláva se v německy mluvícím prostředí šířila až po roce 1937... Časově je přilehlejší karika Marlene Dietrich, ovšem tato karika přesáhla uměleckého znásilnění a je nechutnější, než cokoli, na co kdy sáhl Fassbinder. Škoda, že málo, co je zde kvalitní, vychází vniveč mezi vším tím rádoby splynutím s tehdejší kulturou a politikou, mrháním formálními prostředky, hrátky s barevnými filtry a samozřejmě samotnou antickou tragédií, ve kterou přerostlo toto původně jemné laškování s volnou morálkou. A pakliže šlo o realismus, měl se Visconti kousnout a zapomenout na absurdní směs italštiny s němčinou a pořídit celý film výlučně německy. Dále je příliš naivní stmelovat v jediné osobě touhu pro exhibici, záměnu pohlaví, pedofilii, oidipovský komplex a incest. Už tahle výjimečná obžaloba by stačila na samostatný film, kdyby to téma bylo tak silné a v jádru pravdivé, jak se nám Visconti snaží vsugerovat. Osobně v podstatě kladně kvituji jen tu realistickou výpravu a debutující dětskou herečku Irinu Wanku (v roli oběti Lisy), která se v pouhých osmi letech stala pokračovatelkou svého slavného otce.(13.6.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace