poster

Soumrak bohů

  • Itálie

    Caduta degli dei, La

  • slovenský

    Súmrak bohov

  • anglický

    Damned, The

Drama / Válečný

Itálie / Švýcarsko / Západní Německo, 1969, 150 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • MikO_NR_1909
    ***

    Jedným slovom - sklamanie; na to aký kredit v Európe má Súmrak bohov. Takto nejak to skrátka dopadne, keď sa babylon jazykov stretne pred kľúčovým rozhodnutím, ktorý z nich si jednotne do filmu vziať a výsledkom je nechutný dabingový zlepenec pošramotenej angličtiny (vari porovnateľný lapsus ako Jakubisková Bátorička). Visconti je mimoriadne skúseným harcovníkom a preto ma udivuje, ako lacne svoju tému rozpráva čoby stvoriteľ deja a ako umelo zaobchádza s postavami nepostavami. Aj fanatizmus a jeho vyobrazenie musí mať hlboké režijné korene, lebo často som sa pristihol, ako vyložene nasilu a na efekt akože umeleckej krásy sú namontované rôzne neduhy nedodržiavania všeobecnej etikety správania. Samotný obsah je samostatnou kapitolou, pretože sa v ňom nič závratné neudeje. Ani chronologický historický vývin, ktorý by dodal filmu potrebnú bezprostrednosť deja v tom či onom období, ani hlboká sonda do mentality nacistického vzostupu (v tomto ohľade ho Herz strčí do kapsy) a napokon ani konvenčná dramatická varianta. Jediné čo stojí za zmienku, sú dlhé zábery, "približovačky", výprava a možno odvaha pracovať len so "zápornými postavami". Predsa, to si každý zas nedovolí.(18.10.2015)

  • Fingon
    ***

    Ne, Visconti mě opravdu neoslovil a vyloženě špatný dojem nenapravil ani do doby druhé světové války zasazený Soumrak bohů.(14.11.2006)

  • Radek99
    ****

    Jedno ze základních děl italské kinematografie...brilantní film o morálním úpadku a zániku vyšších společenských vrstev, tedy elit. Monumentální - a přesto komorní Viscontiho filmové podobenství dekadentního věku první poloviny 20. století, nástupu nacismu coby hnací civilizační síly se silně destruktivním kulturním a sociálním přesahem, mezní situaci novodobých západních dějin, kdy duchovní i morální úpadek postihuje všechny - elity i obyčejné lidi... Symbolické kabaretní německy zpívané kuplety, při jejichž interpretaci mrazí, defilé oněch ,,plavovlasých bestií, o kterých mluvil už Nietzsche, ona tíha zmaru a nihilismu doby, rozpadu hodnot a tance smrtky s kosou... Obnažená primární lidská touha po moci, dominanci a penězích, paušální ilustrování schémat manipulace, intrik a sebeprosazování se... Hodně mi ale vadila italština ve filmu, který se odehrává v Německu a popisuje počátek pádu německého šlechtického rodu. Nejexpresivnější pak byly paradoxně německy zpívané kabaretní vstupy... Dobově příznačná je interpretace totalitní (fašistické) moci coby perverzně motivovaného jednání se sexuálním podtextem (což se v levicově orientovaných poválečných uměleckých kruzích Itálie objevovalo coby nepsaný úzus...vzpomeňme na Pasoliniho...) Silný, byť poněkud akademicky chladně působící film...(15.1.2008)

  • tahit
    ****

    Neobyčejně sugestivně zachycená sága rodiny německého průmyslového barona von Essenbecka. Postupné líčení rozpadu a dekadence rodiny je monumentálně ve své podstatě možným obrazem kterékoliv bohaté rodiny, (třeba Kruppů, Thyssenů) která byla závislá na nacistickém průmyslu Hitlerovi moci. Instinkty fašismu jsou jasně dané. Ostatně skvěle mezinárodní herecké obsazení je zárukou vynikajícího filmu.(26.12.2007)

  • havLord
    ****

    Film sugestivně líčí to, o co by se z podstaty věci měl snažit každý autoritářský režim, tedy rozklad rodiny. Ta je tou základní jednotkou státu, a pokud je rozbita, je stát lehce přístupný manipulaci s ním. Rodinné vztahy je pak třeba nahradit vazbou na politickou reprezentaci; láskou k ideologii a jejím představitelům. Za tímto účelem je nejlépe použít slabších jedinců. Ve filmu Soumrak bohů byl takovou figurkou mateřským deficitem trpící Martin. Stačilo pak pouze pobídnout nenávist, která se v jeho nitru vůči matce, po většinu filmu faktické hlavě klanu (skrze vazby na jejího bratrance - straníka), skrývala. Režim takto ovládl ocelárnu (zdánlivě) ideálním způsobem. Tedy ne dosazením vlastních lidí, znárodněním, ale indoktrinací původních vlastníků vlastní ideologií, takže ti pak dobrovolně a s nadšením podporovali proválečnou politiku zbrojení. Je bez pochyby, že pokud vůdce dokáže vlastníky kapitálu ve své zemi získat pro svou myšlenku, je pak využití potenciálu jejich kapitálu mnohem efektivnější, než kdyby tento kapitál uzmul silou. Zmenšuje se tím pravděpodobnost sabotérských snah ze strany továrníků, případně jejich dělníků. Než však bylo možno zasadit tuto finální ránu, kterou bylo straně umožněno ovládnout ocelárnu, bylo potřeba uskutečnit onen rozvrat rodiny. A právě to lze v Soumraku bohů skvěle vidět – jak takový režim dokáže využít slabých, ušlápnutých jedinců. Ti jsou v jiné době, třeba v době demokracie, odstrčeni na okraj společnosti. Ať už z jakýchkoliv důvodů. Nyní ale mají možnost všechno společnosti vrátit, i s úroky. Nechat konečně průchod té nenávisti, zlobě, závisti vůči všemu „normálnímu“ a nechat v sobě probudit toho sadistického tyrana. Toto samozřejmě neplatí paušálně. Stejně tak normálnost života za „normální“ doby nezaručuje, že zůstane jedinec vůči propagandě režimu imunní, viz Stanfordský vězeňský experiment. Pouhý fakt, že máme k dispozici moc, v nás dokáže vzbudit tyrana. Toto souvisí s tím, že člověk sice je volní bytost, což nás odlišuje od zbylého tvorstva, ovšem budeme-li následovat evoluční teorii (ale i teorii stvoření), pak (desítky) tisíc generací, které lidstvo ušlo od života v jeskyni přes společnosti prvopospolné, až k dnešnímu stavu světa, nelze tak jednoduše popřít. Ten pud, který nám v nejzazší chvíli umožnil přežít i za cenu nejvyšší (sebe)oběti, nelze jednoduše zapudit. Tedy sobeckost je základním stavebním kamenem každého z nás. A jsou to právě tyto pudy, které je potřeba v lidech probudit. Skrze tyto nejzákladnější emoce pak může režim člověka směřovat tam, kam chce. Ale samozřejmě čím kdo zachází, tím také schází. To jsme viděli na příkladu Fredericka. Prahnul po moci. Skvělý předpoklad k tomu se skrze něj zmocnit továrny. Nejprve odstranit starého pána. Nasadit vlastní lidi, kteří budou oplátkou za tuto příležitost režimu loajální, ale stále to budou lidé s daným podnikem silně spjati, tedy zde máme integritu řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se, opojeni propůjčenou mocí, začnou domnívat, že jí skutečně vládnou, nelze jinak, než je odstranit a dosadit loutky nové. Viděli jsme, že přirozeně schopní, silní, ambiciózní jedinci jsou právě v tomto ohledu nespolehliví. Oni by nejspíše mnoho dokázali i sami. Proto se domnívají, že mohou své pány přelstít, obejít jejich příkazy a přání (tedy případ Konstantina a jeho dodávek zbraní jednotkám SA, co se Fredericka týká pak svatba, aneb snaha o legalizaci jeho postavení). Ultimátní prostředník režimu je pak ve finále objeven v osobě Martina, a také je na toto místo dosazen. Rodina jest úspěšně rozvrácena, zevnitř. Martin už nemá vůbec nikoho, ani tu malou dívenku, která se zdála být od toho všeho tak vzdálená... Už zbývá pouze ďábel, kterému se upsal.(12.3.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace