Reklama

Reklama

Nevinný

  • Československo Nevinný (více)
TV spot

Poslední film Luchina Viscontiho, který je inspirován románem spisovatele Gabriella d'Annunzia, vykresluje plastický obraz světa aristokratického šovinismu a dvojích sexuálních standardů v Itálii na sklonku devatenáctého století. Zámožný Tullio (Giancarlo Giannini) nepřikládá velkou váhu tomu, že se s milenkou (Jennifer O'Neillová) bezostyšně producíruje před zraky přátel a veřejnosti. Když se pak ale záletnický aristokrat dozví, že má jeho odvržená manželka (Laura Antonelliová) poměr s mladým spisovatelem (a čeká s ním dítě), je to pro něho příliš velké sousto. (Cinemax)

(více)

Recenze (47)

Morien 

všechny recenze uživatele

Strašný film. Nelíbilo se mi úplně všechno. Románová struktura, herci + jejich výkony, myšlenka, hudba, střih, áááááááá. Nenastala jediná chvíle, kdy bych si pomyslela, že je to aktuální. Naopak jsem měla pocit, že koukám oknem do úplně jiného, starého, mrtvého světa. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Svět postupné eroze starých hodnot, ideálů a tradic a zároveň zrození nové moderní společnosti se dá v českém prostředí nejlépe dokladovat nejspíš na Neffově románové pentalogii Sňatky z rozumu. Ta ale popisovala výrazně plebejské, a tudíž zároveň i silně (malo)měšťácké prostředí. Itálie vypadala jinak a Visconti vykresluje pozdní aristokratickou vyšší společnost, jejíž pokrytectví bylo výrazně větší. Visconti vypráví příběh opakovaných nevěr, nemanželského dítěte a nezkrotné žárlivosti. Je podmalovaný panskou ješitností, okázalostí, snobstvím a elitářstvím. Tam, kde je vlastní ego povýšené nad etiku, může vést bezohlednost až ke zmaření lidského života. Visconti postupuje při režírování tak, jako malíř, který pečlivě vrší vrstvu barvy za vrstvou, až mu vznikne velkolepý celistvý obraz, který je pastvou pro oči. Výborná kamera, která se vyžívá v obrazové nádheře šlechtických paláců a dámských rób. Visconti se tady dokázal krotit, takže rozumná stopáž nedává důvod k estetizující nudě. Celkový dojem: 90 %. Snad jen poznámka ke komentáři mého oblíbeného uživatele Radko: autor románové předlohy G. D'Annunzi je v mnoha ohledech fascinující postava, ovšem v tom, že ho mnozí historici pokládají za předchůdce a inspirátora fašismu, rozhodně není nevinně. Popravdě řečeno, po 1. světové válce a především na počátku 20. let ho mnozí považovali za mnohem nebezpečnějšího než Benita Mussoliniho a byl symbolem politického extremismu, radikálního nacionalismu a válečného štváčství. To, že se nestal zakladatelem diktatury nebo autoritářského státu, je způsobeno spíš tím, že zůstal v mnoha ohledech spíš uměleckým bohémem a lidským pozérem, kterému záleželo víc na ideové čistotě jeho názorů než na praktických politických výsledcích a postech. Benito Mussolini byl praktický muž činu a pro rozvoj své kariéry byl ochotný mnohé obětovat a spojit se i s těmi, kterými D'Annunzi opovrhoval. Mussolini si D'Annunzia vyloženě vážil a pokládal se za jeho žáka. D'Annunzi se sice otevřeně nepřihlásil k fašismu, ale taky se proti němu nijak nepostavil... ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Další z velkých postav zakladatelské autorské generace italského poválečného hraného filmu se posléze specializoval na vystižení anatomie úpadku starých horních vrstev. Dnes, v době všeobecně upadající historické paměti, právě tyto filmy získávají na hodnotě. Vysvětlují totiž mnohé z toho, co se dnes projevuje takřka masově a působí zaskočujícím dojmem. Tomuto účelu podřídil režisér vše včetně výběru alespoň pro mne vesměs méně známých herců s výjimkou Laury Antonelli. Vyzývavý, takřka nadčlověcký kult osobnosti, symbolizovaný básníkem tohoto nacionalistického rozvratu, Gabrielem d´Annunziem, jehož hlavní hnací silou je plytká poživačnost a bezostyšné porušování manželského slibu, se mění v trapnou žárlivost v okamžiku, kdy tyto zásady nezásady začnou být respektovány dlouhodobě podváděnou a zraňovanou ženou. Když je tento krok navíc korunován narozením toužebně očekávaného zdravého dědice, ze žárlivosti se stává zbabělá vražednost. Teprve teď se mravně zpustlý muž odhodlá k adekvátnímu činu: k sebevraždě. Historický film minula se náhle - jakoby mávnutím pověstného proutku - stává stupidním dějem dneška. Zrcadlo je to opravdu nemilosrdné a protivně zraňující. I dnes. Právě dnes. ()

Radko 

všechny recenze uživatele

Vznešené spôsoby a správne štylizovaný, primerane postaveniu cenný interiér bydliska či oddychového útočiska sú len kulisami. Kulisami dodriapaných osobných vzťahov, plných podvádzania, lži a krutej pomsty. Visconti to poňal aj ako osobné vysporiadanie sa s prehnitými aristokratmi (a zdá sa, že jeho výpoveď je i v tomto bode súčasná a aktuálna), no podobné kruté zlomyseľnosti a citové rany môžu fungovať v modifikovanej verzii na každej úrovni spoločenského postavenia. Za kontrast sýtych farieb kostýmov a závesov a opulentnej výzdoby s absenciou akejkoľvek úcty si režisér zaslúži takmer absolutórium. Podtóny románovej predlohy, ktoré mi na diele jej autora vždy všeobecne vadili, sa ale istým spôsobom dostali aj do filmu za čo ide hviezda dole. Mám na mysli takú tú jeho osudovo tragickú romantizujúcu dekadenciu ako jediné a určujúce životné východisko a postoj. Poznámka: Spisovateľa D´Annunzia si vážim ani nie tak ako spisovateľa, ale ako spoluzakladateľa autonómnej republiky Fiume (vydržala tri roky). Ústava bola založená na hudbe ako základnom princípe (každé ráno sa napríklad z okna vlády recitovala nová báseň, ktorá dala smer danému dňu). Historiografia prisúdila základnému zákonu dočasného anarchisticko-syndikalisticko-republikánskeho projektu inšpiráciu pre fašistické Taliansko a jeho vládu. D´Annunzio je označovaný ako ideový predchodca Mussoliniho, hoci on sám sa k fašizmu nikdy nehlásil. O tom, že skutočná podstata šialeného štátiku, do ktorého sa v danom období sťahovali všelilenjakí excentrici, umelci, divadelníci, hudobníci a performeri z celej Európy bola asi niekde inde, už oficiálna história v 98% prípadov príznačne mlčí. ()

gogo76 

všechny recenze uživatele

"Nespi prosím ťa. Chcem ti ukázať, ako s tým skoncujem..." Od režiséra Viscontiho som tesne pred tým videl film Gepard, ktorý ma nepotešil. Chýbal mi tam príbeh a režisér sa evidentne cítil doma najviac v davových tanečných scénach, omšiach a zdobených interiéroch. Tu sa toho síce dočkáme tiež, ale v podstatne menšom množstve, no hlavne je tu príbeh i postavy o ktoré sa divák môže oprieť. Neverný sú v manželskom zväzku obidvaja, ale viac priestoru dostáva manžel. Na tejto dráme o nevere je niečo silného a to sa výraznejšie ukáže až v poslednej tretine. Záver ma dosť zaskočil, musím uznať, že je to záver hodný žánru - dráma. Vzhľadom na rok výroky prekvapia i odvážne posteľné scény. 80%. ()

Aky 

všechny recenze uživatele

Krásné, výpravné drama, výtečně zahrané, působící pravdivě. Ne zcela předvídatelně vedený příběh naprosto zaujme, eticky věrohodné. V ohromující výpravě film přesto působí střízlivě a přirozeně. ()

misterz 

všechny recenze uživatele

Od lásky je naozaj len krôčik ku nenávisti, v tomto smere mi to trocha pripomenulo jedno majstrovské dielo od Polanského - Bitter Moon (1992). Keď sa prekročia určité hranice, návrat späť je už takmer nemožný, môže sa ten druhý snažiť a ľutovať koľko chce. Dielo zdobí klasická nádherná výprava ako som u Viscontiho zvyknutý, teda až na tie exteriéry, v tomto prípade trocha od všeobecnej ponurosti upustil. Po hereckej stránke dokonalé, najmä čo sa týka ženského osadenstva. Dejová linka síce miestami trocha zadrhávala, boli i slabšie, menej záživné miesta, ale celkovo mám z toho dobrý pocit. Nadpriemer. 75/100 ()

Anderton 

všechny recenze uživatele

Nevinný je tak naleštený film, že akýkoľvek historický oscarový film od Miramaxu vyzerá vedľa neho ako postapokalyptická spúšť a Michael Caine v Pravidlách muštárne vyzerá popri úlisnému pokerfaceovi Giancarlovi Gianninimu ako bezdomovec. V tomto môže Nevinnému konkurovať snáď iba Viscontiho Gepard. Film je to veľmi inteligentný, avšak vyvoláva vďaka svojej nesympatickej, amorálnej a hlavne zbabelej hlavnej postave v divákovi veľmi nepríjemné pocity. Takže je potom na ňom, či ocení inteligenciu scenára a výborne napísané postavy, alebo rovnako ako u mňa preváži nepríjemný pocit z videného. Samozrejme to bol Viscontiho zámer a môj pocit z filmu bol správny. Absencia interakcie medzi mnou a Tulliom, ktorému do duše vidím, ale o to viac mi je vzdialený, sa ale musí prejaviť na mojom hodnotení. ()

nascendi 

všechny recenze uživatele

Ani na poslednom Viscontiho filme nie sú viditeľné známky únavy a opotrebovania. Naopak, po Gepardovi je to opäť veľkolepá prehliadka prepychu a bohatstva talianskej aristokracie v 19. storočí. Ale aj nemilosrdná prehliadka jej pokrytectva, pýchy, nevier a intríg. Osobitne hlavná postava filmu Tullio je príkladom v praxi uplatňovanej dvojakej morálky, ktorú si uzurpuje, nezaťažený náboženskou vierou. Lenže utrpenie, ktoré spôsoboval svojim najbližším sa obráti proti nemu a on nie je schopný ho znášať. Mimoriadny film, na ktorom som, okrem iného, ocenil majstrovstvo kameramana, ktorý dokázal nádheru interiérov a prírody bezo zvyšku sprostredkovať divákovi. ()

mat.ilda 

všechny recenze uživatele

Zatuchlá nuda s odérem naftalínu v panákovitě neživotném obsazení podle vzoru hrad... Giannini svůj part odehrává vodnatým zrakem, Laura Antonelli dmutím hrudi střídaným výronem umělých slz. Snad kdysi, při pozdně sobotním večeru, po televizním týdnu stráveném u Ženy za pultem, mohl mít Nevinný sílu supernovy, dnes abych hledala protijed, jelikož mě Visconti slušně otrávil. A nebýt mé klinické Smrti v Benátkách, obtěžkala bych snímek cenou Unylost Století Price. ()

classic 

všechny recenze uživatele

Akási avantýra egoistického, a k tomu zároveň i ateistického aristokrata: Tullia "Šermiara" Hermila, vskutku akosi nepriamo ovplyvnila i jeho mimoriadne sexy manželku: Giulianu, aby sa mu taktiež podobným spôsobom »revanšovala«; skrátka na oplátku ho rovnako podviedla s akýmsi intelektuálnym spisovateľom, až to dokonca zašlo konkrétne tak ďaleko, že tým pádom postupne snáď i otehotnela, a potom sa vzápätí tento taliansky CRETINO ešte čudoval, že ako si to mohla vôbec dovoliť...? • A Luchino Visconti nielenže znovu vytvoril titul o «aristokratických snoboch»; proste ako aristokratický snob, opäť neostal svojej povesti absolútne nič dlžný, ale súčasne tiež nakrútil i svoj úplne posledný [ne]kvalitný počin, v ktorom mi mimochodom - ústredný predstaviteľ v podaní Giancarla Gianniniho, príliš extra do titulnej úlohy nezapasoval, alebo som si tentoraz zase plne pripadal, ako v nejakej »talianskej telenovele« s umeleckým spracovaním v rámci celku, no po scenáristickej stránke by sa zrejme nestratili ani vedľa populárnych telenoviel. ()

Ivoshek 

všechny recenze uživatele

Nenechte se zmást historickým prostředím a působivou výpravou, tenhle příběh je dost nadčasový. Nechci sem dávat spoilery, tak jen, že obě hlavní postavy jsou zahrané skvěle, Laura Antonelli navíc vypadá v těch šatech skvěle. A vlastně bez nich ještě líp. ()

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Viscontiho ruka otevírá knihu Gabriela d‘Annunzio a jeho hlas vtělený v obraz ji neopakovatelně předčítá. V exkvisitním prostředí italské nobility podaném jako statická asambláž dekoru, antikvit a módy se rozvíjí hluboké drama dekadentní duše, rozpjaté mezi fikcí ideálu a hnusem tělesna a tedy nikoliv žijící, ale pouze balancující, a balancující i přesto, že již došlo k pádu do propasti. Ovšem kdy k němu vlastně došlo…? A ty dva tóny, jak je jinde d’Annunzio vyjádřil: „Hnusného těla smutek, který zbývá / kdy uhasilo zhnusení již chladné / žár touhy a kdy lásky clony žádné / již není, nehybnou jež nahost skrývá!“ a („Obraze čistý, zřím, jak stín tvůj vzplývá / z hluboka duše. Jako květy ladné / u asfodelu, který smutkem chřadne, / na šíj se sklání hlava plavá, snivá!“. ()

italka63 

všechny recenze uživatele

Poměrně nudný film o rozmazleném, sebestředném děvkaři, na kterého kupodivu také došlo. Giancarlo Giannini si ho střihnul tak nějak přemrštěně a Laura Antonelli, to byla tragédka sama o sobě. Polovinu filmu výrazně zvedala hrudník s výrazem ve tváři umřu teď, nebo to ještě chvilku dám, to podle toho, zda si mě můj záletný manžílek všimne. Z druhé strany vzato, polovina nadutých pracháčů tak skutečně žila, bez ohledu na ostatní a neštítila se odstraňovat z cesty i živé. Interiéry nevkusně přeplácané, každá váza připomínala urnu, hrůza. Jedny z nejhorších italských vil, brrr...pozitivem je hudba, tím to asi tak končí. ()

Reklama

Reklama