Vášeň

Grandiózní intro představuje Viscontiho velkou lásku – operu. Jeho první historický film pak vyniká především opulentními záběry, vyjadřující jeho vlastenectví. Léta páně 1866, severní Itálie se zdárně vymaňuje z rakouské nadvlády, pouze v Benátkách se ještě Habsburkové drží zuby nehty. Ve svém manželství znuděná italská hraběnka, doposud odhodlaná bojovnice proti znepřátelenému národu, propadne náhle kouzlu mladého, rakouského oficíra a vrhá se střemhlav do tohoto osudového vztahu a postupuje tak vstříc neodvratitelné zkáze. V této tragické figuře je nepřehlédnutelná paralela k Truffautově Adele H. V Senso mi však nijak neučaroval šarm hlavních představitelů a jejích neurotické přehrávání mě nechalo úplně v klidu. Což asi nebyl ten kýžený efekt. (09.10.2011)

Italská baronka a rakouský důstojník jsou k sobě přitahováni nejen přirozenou láskou muže v dobře padnucí uniformě se zlatými nášivkami k ženě s honosnou garderobou (a zlaťáky v truhlici). Žene je k sobě, ať chtějí nebo nechtějí, i spřízněnost osudem jejich vlastní společenské skupiny. A stejně jako se neubrání lásce, neubrání se ani nevyhnuttelnému osudu jejich vlastní třídy, která v dobách vítězství lidových národních revolucí pomalu ale jistě (a někdy střemhlavě a tragicky) kráčí na smetiště dějin. Šlo buď o to popřít svou lásku a tím vlastně popřít sám sebe, nebo v ní setrvat až do hořkého konce. (13.05.2013)

Otázka: Jaký je rozdíl mezi uměním a kýčem? Myslím si, že pro kýč je typické, že všechny složky působí jedním směrem, jaksi "po srsti". V tom případě je ovšem Vášeň ukázkový kýč - srdcervoucí příběh je doprovázen tesknou hudbou, herci v honosných kostýmech teatrálně brečí a křičí, vše je vyvedeno v křiklavých barvách a zabíráno kamerou, která ,,jako by malovala". Ale nějaká opravdovost, hlubší podtóny? O tom nemůže být řeč... Když se zastavím třeba u toho herectví - na každém kurzu vám řeknou, že na herectví je nejzajímavější to, co zůstává skryto; jakýsi rozpor mezi tím, co postava cítí a jak se chová. Například když se dozvím tragickou zprávu, asi nejpůsobivější je nic nehrát - prostě jen ztuhnout, případně se třeba zasmát, zkrátka "jít proti". Ale co dělají postavy ve Vášni, když se dozví něco strašného? Zkřiví obličej bolestí a pateticky se za zvuku smyčců přitisknou k nejbližší zdi. To je způsob herectví (a vůbec filmování), co mě nebaví. Závěrečná pointa je dobrá, ale koukat se předtím dvě hodiny na trochu lépe natočenou Danielle Steelovou, je dost pruda. (03.08.2016)

Opulentní historické kostýmní drama se zříká neorealismu a režisér se kloní k melodramatu, takže postavy vášnivě trhají hlavou a teatrálně provolávají své repliky, jako kdyby byly v divadle, které ostatně snímek uvozuje. Vášeň totiž začíná scénou v operním domě, v němž postavy sledují Verdiho Trubadúra, čímž režisér naplno přiznává svou lásku k prknům, která znamenají svět, neboť za svůj život zrežíroval řadu oper./// Použití Technicoloru a promyšleného svícení dalo v úvodní nacionalistické scéně vzniknout zářivým barvám, které střídá hra stínů v nočních (studiových) Benátkách nebo luxusním sídle hrabat. Válečné scény působí svou nepropracovaností úsměvně a psychologie postav je pouze načrtnutá, neboť ani na konci snímku není jasné, co vlastně rakouský voják ke své milence cítil, což není výsledkem chytře podané ambivalence, ale spíše špatného režijního vedení. Předvídatelná zápletka o lásce dvou lidí ze znepřátelených zemí, které po celé dvě hodiny strojeně a beze změny hrají italská hvězda Alida Valli a americký herec Farley Granger, jenž natočil v Itálii několik dalších filmů, je po čase kvůli své vypjatosti ubíjející. Člověk už jen otráveně vyhlíží finální střet, který romanci pošle k benátskému dnu. [LFŠ 2016] (04.02.2020)

Mam s Viscontim prostě problém. Jeho filmy jsou zajímavé, jsou v nich celkem silné emoce, ale nic to nemění na tom, že mě nedokážou vtáhnout a prostě mě nebaví. Alida Valli je skvělá, ty emoce z ní doslova srší a je tu skvěle zaznamenána její destrukce, ale v konečném důsledku mě to stejně prostě nedostalo. (15.12.2014)