Dým bramborové natě

Cožpak o to, František Vláčil a jeho kouzlení s kamerou a vytváření atmosféry je z filmu zřetelně cítit, nicméně přes všechno jeho mistrovství a přítomnost Rudolfa Hrušínského, který téměř nezmizí z hledáčku kamery, se jedná o film, který se ani vzdáleně neblíží kvalitám Vláčilových filmů z předchozího desetiletí. Vláčil sice z problematické předlohy získal, co mohl, ale 70. léta se skrytou cenzurou a autocenzurou ve spojení s celkově pokřivenou dobou nejrůznějšími dohlížecími komisemi a zákazy zkrátka udělaly svoje. Za vidění tenhle kousek stojí, ale nemůžu si pomoct, oproti nedávno zhlédnuté Adelheid je to jen poloviční zážitek. Celkový dojem: 60 %. (29.01.2012)

Hrušinského lekár prichádza na dedinu, začne riešiť ich problémy, do ktorých sa zamotá aj emocionálne a divák má pocit, že to už v českom filme videl mnohokrát. Lenže vo Vláčilovom podaní sa jedná o dielo predsa len utlmenejšie a depresívnejšie, ako sme z prostredia českej filmovej dediny zvyknutí. Asi Vám pripomenie štýlom skôr Karla Kachyňu. Po polovici začne byť jasná téma filmu a čím ďalej sa blížime ku koncu, tým je nám jasnejšie, ako musí film skončiť a pochopíme, že akýkoľvek iný záver ako ten predpokladaný by bol nelogický. Očakávania sa naplnia, ale katarzia prichádza iba polovičná. Stále lepšie, ako z diváka ždímať slzy. (20.01.2014)

Něčeho jsem se dotknul, a nevím čeho. V období normalizace, a zvláště v sedmdesátých letech, československá kinematografie připomínala daleko více úhor než cokoli jiného. Ale životadárné výjimky nalezneme i v tomto nelehkém období; právem mezi ně patří i DÝM. František Vláčil, tvůrce proslavený Markétou Lazarovou, zde vystavěl komorní portrét kdysi prominentního lékaře, jenž rezignoval na svou kariéru a odešel na venkov. V kaleidoskopu standardního venkovského života zaujme asi nejvýrazněji sytá kresba často zprimitivnělých vztahů mezi lidmi, plných lhostejnosti či dokonce zášti. Poznáváme, jak mechanicky vykonávaná práce vede k otupění, jak i nejbližším příbuzným chybí soucit, jak se prosazuje prospěchářství. Odpovídá tomu i vizuální ztvárnění, architektonicky i v barevném pojednání záměrně strohé. Kameraman František Uldrich podzimní scenérie ještě zalévá slunečními paprsky, z nichž ovšem nesálá už žádné teplo; zbaveny přívětivosti připomínají stejně vychladlé nitro tamních obyvatel. Vláčil s pochopením, ale přitom v sytých konturách postihuje své zdrsnělé i trpící hrdiny, nelze proto neocenit přesné vykroužení vedlejších figur, včetně svérázného hrobníka (skvělý Václav Lohniský); snad jedině nesměle naznačený milostný motiv poněkud zaskřípe ve svém ztvárnění. Ovšem nad vším sebejistě vládne filmem na několik let nedobrovolně "odložený" Rudolf Hrušínský. Dokonale vystihl zachmuřeně rozvážné jednání i chůzi, původně sice předurčené vrozenou srdeční vadou, mezitím povýšené k ústřednímu charakterizačnímu rysu. Meluzín je člověk uvážlivý, zdánlivě nepřístupný jakýmkoli emocím, ale přitom nesmírně citlivý a chápavý; Hrušínský zde dospívá k obdivuhodné minimalizaci výrazových prostředků, vystačí s mírně shrbenou postavou, nehnutým obličejem a monotónně ztišenou, ba suchopárnou mluvou, která se však znenadání vytočí k nesmlouvavé naléhavosti, kdy i matný zrak se náhle projasní. Postihuje, jak za zdánlivou Meluzínovou neprůbojností a smířlivostí se tají nesmírné odhodlání prosadit to, co je podle jeho svědomí nejlepší. Hrušínského návrat můžeme tudíž považovat za ohromující, za důkaz mimořádného hereckého umění, naštěstí ještě několikrát v budoucnu zužitkovaného. (06.10.2013)

„Jste přece sám?“ – „Tak nějak.“ Na film jsem se chystal a těšil už dlouho, avšak stále vyčkával na to správné naladění. Moje očekávání nakonec nebyla úplně naplněna, což mě trochu mrzí, ale zklamaný rozhodně nejsem, jde totiž bezpochyby o velmi kvalitní film. Jediný problém vidím v nevyrovnanosti snímku, a jak tak čtu v komentářích ostatních, došlo k ní zřejmě právě při převodu z knižní předlohy, kterou se Vláčil nechal inspirovat, do filmové podoby. Já čekal podstatně depresivnější, možná i bezvýchodnější, ale zároveň nostalgičtější film (více hrdinových vzpomínek, přemítání). Vůbec jsem netušil, že samotná kniha taková není. Dým bramborové natě totiž není drama v pravém slova smyslu, má sice mnoho vážných a silných emočních scén (podpořené skvělou Liškovou hudbou), ale na druhou stranu také úsměvných („Tak tady už jsme skončili, ano?“) či černohumorných pasáží (všechny Meluzínovy rozhovory s hrobařem pana Lohninského). Film každopádně stojí na hereckém koncertu Rudolfa Hrušínského (jednom z jeho nejlepších), kterému zdatně sekunduje Věra Galatíková. Doktorovi, který přichází na vesnici, v jejímž okolí zřejmě vyrůstal, a je ihned obklopený neprostupným oblakem nedůvěry, nechápavosti a odmítání (zvýrazněné jeho typem povolání), divák začne okamžitě fandit, přestože ani jemu se postava příliš neotevře (a tak je to správně). Vůbec je místní obyvatelstvo velmi svérázně vylíčeno (už jen to fotbalové hřiště přímo vedle hřbitova). Nechybí ani to hlubší zamyšlení se, které přichází hlavně ve chvílích, kdy si doktor přehrává v hlavě rozhovory se ženou. A jaký má film začátek, takový má i konec, tedy v sanitce a otevřený. Celkově hodnotím silnými 4* a k snímku se rád časem vrátím. „Má to smysl se vracet?“ – „Má. Máme-li k čemu.“ – „A k čemu se vracíš ty?“ – „K sobě.“ (09.01.2014)

Dnes neprávem trochu opomíjený film, který solitér československého filmu František Vláčil vytvořil v jinak hluchém období let sedmdesátých a jednu ze svých životních rolí tu ztvárnil jiný velikán našeho filmu, v hlavní roli excelující Rudolf Hrušínský. V době, kdy k velkým a nosným tématům nebylo skrze normalizační intelektuální poušť možno ani dohlédnout, natož nějaká realizovat v podobě celovečerního filmu, sáhl František Vláčil k adaptaci knihy ,,režimního" autora Bohumila Říhy (Vláčil však použil k volné adaptaci jen poslední část románu) a výsledek, na svou dobu nesporně šokující, mu nomenklaturní vládci překvapivě povolili realizovat. Stárnoucí a svůj život rekapitulující intelektuál doktor Meluzín tak poprvé v českém potažmo československém filmu přemítá nad tím, zda má či nemá z naší ,,krásné" socialistické vlasti EMIGROVAT!!! (s vědomím ,,schváleného" snímku samozřejmě volí možnost zůstat) Jeho bilancování se svým životem je ale zajímavé i pro dnešního diváka. František Vláčil na kombinaci metafory o podzimu jakožto ekvivalentu konce lidského života a zasazení filmu do až depresivně nostalgické chladné podzimní české krajiny, vymezené z jedné strany venkovským hřbitovem a z druhé neustále se přibližující silniční tepnou-dálnici, vytváří baladické filmové vypravování o ryze lidském ,,bloudění" (odkaz na jiného solitéra českého umění Jaroslava Durycha) od narození ke smrti... ,,Něčeho jsem se dotknul a nevím čeho..." (23.11.2006)