poster

Holubice

  • anglický

    The White Dove

Poetický

Československo, 1960, 76 min

  • swamp
    ****

    Obrazově poetický snímek Františka Vláčila vypovídá o krutosti způsobené krutostí jinou - krutostí osudu...(7.4.2016)

  • Fingon
    ****

    Je to zvláštní, ale v tomhle nevinném snímku se vyskytuje nejděsivější scéna, kterou jsem kdy měl možnost vidět.. A ten kocour dělá svému jménu (Satan) skutečně čest...(29.4.2008)

  • troufalka
    *****

    Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ...                   Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář?                                                                                                            Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč                                                                                                                          Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk(15.3.2014)

  • Arbiter
    ****

    Holubici jsem viděl nedlouho po Markétě Lazarové a to aniž bych dopředu věděl, že jde o dílo stejného režiséra. I zde mě ale Vláčil okouzlil především skrze obrazy, skrze jednotlivé záběry. Vystačil bych si s nimi i kdyby nebyly prostředkem filmové narace. Banální námět děje nevnímám jako negativum, protože právě jednoduchost evokuje až dětsky upřímnou čistotu mysli (dobroty, zvídavosti, strachu i zloby) a jakousi křehkost v duchu Malého prince, kterou pro mě reprezentovala právě i vizuální složka. Pokud se jedná o kýčovitost této křehkosti a děje i motivů, vždycky jsem byl shovívavý. V mnoha ohledech jsem holt cílovka, cynik mě netrestej. Ona přímočarost by ale měla být v takovém případě jasná jako křišťál a mně bohužel nepřesvědčila motivace konání některých postav. Stejně tak mě trochu zklamala přílišná doslovnost a vysvětlivky u předkládaných motivů a symbolů. Ale ty obrazy, ty jsou pro mě vážně nezapomenutelné. ____ O co intimnějším zážitkem snímek pro mnohé byl, o to víc mě naštvaly okolnosti během ČSFD projekce. Jestli něco zařvalo, tak dokumentaristická etika. Vybudovat tak strojenou atmosféru, kdy se většina sálu nutně musí cítit jako banda bílých myšek během pokusu v laborce, dokáže málokteré eso. Co chce tvůrce "autentického" zachytit, když z jeho strany dochází k tak necitlivé a nešikovné orchestraci "výzkumného" prostředí? Nejdřív se nám jako loutka na gumě odkudsi vytáhne ze situace očividně nadšený Douglas, jen aby se s pocitem úlevy zase rychle vytratil. A kamery čekaly.. jásot? Vzlyk? Něco? Emoci.. a žer. Jak chce dokumentarista získat představu o tom, co se jal poznávat, když direktivně udává tempo dění? Jak si může někdo dovolit bez předchozího upozornění natáčet skupinu lidí (a mezi upozornění vážně nepočítám až zbabělé "teď vás natáčíme a bude to super") a jako bezohledný krvesaj pár vteřin po konci snímku očekávat sofistikované odpovědi na debilní otázky - ale pozor, pouze na mikrofon! Kdyby to tvůrci eticky zvládli, skončí s náma po projekci na pivu a maj materiál o asociálních pseudointelektuálních nerdech z ČSFD na dva filmy. První dvě piva jsem byl jejich a vlastně i Pomovým přístupem vážně zklamanej a rozčarovanej. Teď už mám zase v hlavě jen ony Vláčilovy obrazy.(24.7.2014)

  • nascendi
    ***

    Film tohto druhu zvyknem považovať za darček režisérovi. Dostane kameramana, filmový materiál, v hlave sa mu roja nápady a on sa začne pohrávať s obrazom, svetlom, motívmi, kontrastmi, symbolmi, pridáva k tomu vhodnú hudbu, výsledok usporiada a je spokojný, pretože si splnil časť svojho sna. Divák v ňom síce nefiguruje na prvom mieste, ale pokiaľ je citlivejší alebo je aspoň chovateľom poštových holubov, pochopí. A my ostatní pozrieme, sem-tam nás to i zaujme, napíšeme komentár a zabudneme.(20.11.2009)

  • - Film získal několik zahraničních ocenění v Cannes, Montevideu a Versailes. Na výtvarné stránce se podílel kameraman Jan Čuřík. (M.B)

  • - Povídku „Susanne“ Otakara Kirchnera, podle které je snímek zpracován, měl původně zfilmovat režisér dětských filmů Milan Vošmik, který později také doporučil Karla Smyczka do role Michala. (Xell)

  • - Filmování probíhalo v Praze ve Starém Městě. Ateliér umělce, kterého ztvárnil Václav Irmanov, byl postaven v Praze na Kotvě. (dyfur)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace