Pasáček z doliny

Melancholický dojemný příběh chlapečka žijícího krásou pohádkových vyprávění, která mu zahalují doznívající tragédii druhé světové války. Odstřižen od reality hrubého a nenávistného světa dospělých a nebezpečí banderovských přechodů prožívá svá malá dobrodružství. Myslím, že film zaujme nejen zajímavostí záporných a kladných postav, ale i kouzlem chvilek dobroty a něhy v kontrastu s obrazy tuposti, hulvátství a krutosti. Rukopis Františka Vláčila v tvrdých realistických scénách hezky zapadá do poezie příběhu. (04.11.2011)

Fuksovu předlohu převedl do scénáře Jiří Křižan, možná i proto mi některé scény připomínaly film Je třeba zabít Sekala. Herectví dětského představitele Vlastimila Drbala je velice přesvědčivé - včetně moravského dialektu. Zajímavé prolínání bezútěšné poválečné doby s klukovskými představami. Scény pasáčka s mamienkou (Libuše Geprtová) či staříčkem (Josef Kemr) patří k nejsilnějším. (26.07.2010)

Hlavní hrdina je dítě. Chudé a negramotné. Jeho šance navštěvovat školu je mizivá. Zase dědka hraje Kemr.  Mě to nebavilo, nenadchlo a je to veskrze zbytečný film. Pražští pepíci se tu snaží hovořit nářečím. To je to samé jako když 70% řeckého obyvatelstva mluví anglicky. Nikdo jim nerozumí. "Ar sidi on de tebl nes to dir" To znamená "Our CD is on the table next to door" Osobní zážitek z města Pigadia na ostrově Karpathos. (25.12.2023)

Vláčilovsky posmutnělá atmosféra mých milovaných Beskyd. Vynikající dětský výkon a spousta výborných herců v dalších rolích ( třeba Prachař tady opravdu válel ). V rámci Vláčilových měřítek je to skutečně spíše průměrný kus ( asi nejvíc mi scházela výraznější hudební složka ), v kontextu ostatních českých tvůrců - neřku-li současných českých tvůrců - těžkej nadprůměr. (25.07.2010)

Ladislav Fuks přispěl do dějin československé kinematografie nejen fenomenální románovou předlohou k Herzově strhující adaptaci jeho Spalovače mrtvol, ale i právě třeba touto stejnojmennou baladickou prózou z valašských hor reflektující poválečné proměny chudého venkova. Není to jistě Fuksova kniha z nejzásadnějších, Františka Vláčila však zcela nepochybně zaujal především její lyrický rozměr, neboť právě lyrické vidění světa je i jemu vlastní a umělecky neobyčejně působivé lyrické pasáže najdeme snad ve všech jeho filmech. Také jeden z našich největších režisérů měl nástupem normalizace problémy se znovuetablovaným režimem a tak tlakem moci přizpůsobil počátkem 70. let svoji uměleckou metodu normalizačnímu klimatu a výsledkem byla díla zbavená vláčilovské naléhavosti a duchovní hloubky. Přesto stále vznikaly mimořádná díla a jedním z nich byl právě Pasáček z doliny. Svět nahlížený dětskýma očima, plný melancholie a poetizace jinak velmi pohnutého životního údělu, konec války a přechody banderovců vyprávěné jako pohádkový příběh, drsná a syrová všednodennost zapomenutého světa, kam dějinné události doléhají se značným zpožděním a kde rytmus života určuje jen koloběh ročních období proplétající se s naračními světy hlavního dětského hrdiny, pomalu plynoucí komorní film, který se, stejně jako jeho Stíny horkého léta, točí kol pro Františka Vláčila zřejmě zásadního tématu... (05.01.2012)