Cesta pustým lesem

V roce 1997 jsem byl na premiéře tohoto filmu. Od té doby jsem si pamatoval po celou dobu (leden 2011) jednotlivé záběry krajiny, stromů a řadu scén. Nebylo možné ho nikde sehnat, až nyní po 13 letech. Musím říci, že čas filmu neubral, naopak. Dnes by asi nikdo nic takového nenatočil. Kamera je naprosto úžasná, děj vlastně neexistuje, ale přesto jsem se ani chvíli nenudil. Banální zápletka o příchodu nového vesnického doktora kamsi na Šumavu je sérií krátkých dialogů, která provázena skvělým obrazem, je ojedinělým počinem porevolučního českého filmu. Zbytek viz Radek99 a Lima. (28.01.2011)

Zásadní film porevoluční éry československé kinematografie jdoucí ve stopách Tycova Vojtěcha, řečeného sirotka... 90. léta nenabídla mnoho silnějšího a lepšího. Smutným faktem normalizací zmražené kinematografie kdysi tak progresivní tzv. České nové vlny je ta většinová apatie, nezájem a nepochopení takovýchto ,,jiných" snímků, jak ze strany diváctva, tak i ze strany na výpověď a originalitu rezignujících tvůrců samých, především ale ze strany soudobé kritické obce, jejíž odmítnutí a nepochopení experimentu a symbolického vyjadřování dobře odhaluje, jak málo tu zbylo z oné ,,nové vlny"... Tady končí cesta (naší kinematografie) pustým Českem zpátky do Evropy... (04.01.2011)

Je pravda, že spousta lidí se u tohoto filmu nudila. Já jsem nečekal nějaký košatý příběh s propracovanými dialogy, toho se v tomto filmu nedočkáte. Naopak jsem se nechal unášet až meditativní atmosférou filmu, kterou vykresluje širokoúhlá, černobílá kamera. Krásná příroda ve filmu stojí za to, zejména záběry zimní krajiny mají své kouzlo. Mini osudy jednotlivých postav vás sice nestrhnou, ale tenhle film je spíš pocitová záležitost, režisér nevodí diváka za ručičku, každý ať si v něm najde to své. Když nenajde, taky se houby stane. (08.05.2003)

Možná nejlepší polistopadový československý film. Strhl mě již jako jinocha, když jsem ho poprvé shlédl. Tehdy jsem zdaleka nedokázal pojmenovat, čím mě ten snímek zasáhl, ale příliš nadutý jsem si myslel, že to alespoň vím. Bylo to snad skvělým přednesem Václava Koubka, jehož jsme tehdy ctili zvláště pro jeho Šaty šupáka a Obrazy, a jeho zapouštěním se do čímsi svůdných šumavských hvozdů, a těmi lehce a omamně zachycenými epizodami ze životů lidí tam někde daleko, a přeci nablízku. Neuvěřitelně vyvážená směs epizod, jimiž se odvíjí čas lidského života i dějin, jako by je jedné těžké chvíle nad ránem vysnil ve tmě vlastních nedostatků a vin sám Klostermann, kdyby vládl jazykem nás pozdních, nás pojímala a nám, polovidomým, hořkým a trapným, bylo lhostejno, proč tak rádi uléháme do toho mrazu krutosti a milosti. S léty, kdy jsem prodlíval na různých dnech a sveřepě na nich hloubil patou důlek, pokaždé jinak směšný a podobně konečný, jsem dozrál, jak jen to zatím šlo, a dnes ten poznovu navštívený příběh vidím vzdálený za těmi nejbližšími, nejněžnějšími výrony prostoty. A Prostota, to je jeho pravé jméno, a lze pokládat za zázrak, že tento film vznikl. (01.01.2019)

Po Lesních chodcích jsem shlédl další snímek Ivana Vojnára a začínám být přesvědčený o nutnosti zařazení tohoto tvůrce mezi své oblíbené režiséry. V poeticky laděné, do šumavské přírody zasazené Cestě pustým lesem se toho na první pohled moc neděje, avšak zpracovaná látka daleko přesahuje rámec lidského života. V popředí děje stojí opět duše člověka, osvobozená od zbytečností civilizace, reagující na vnější podněty, v souvislosti s propojeností s materiálním tělem více či méně zdárně odolávající všelijakým lákavým svodům a především existující pod nezměrnou střechou univerza, jehož je součástí. Čím vzdálenější horská samota, tím větší odhalenost lidského bytí. A stejně jako vnitřek jednotlivce, otevírá se skrze postavy pohled na lidskou společnost jako celek, ve své něžnosti, zrůdnosti, citové komplikovanosti. Nádherné záběry přírody, kdy déšť je opravdu déšť, z jarního lesa sálá vůně až do obýváku a ze zasněžených hor se člověku zarývá zima pod kůži. Dobrý nápad s obsazením písničkáře Václava Koubka do hlavní role, musím uznat, že tento neokoukaný herec zvládl svojí část scénáře, složenou spíše z gest a mimiky než z textu, perfektně. Kvalitativně za ním nezaostávají ani ostatní herci, ať už Pavel Landovský v roli vesnického pošťáka toužícího probojovat se ze zapadákova do světa nebo Eliška Sirová hrající dívku z lesní samoty, jejíž krása vábí a zneklidňuje většinu mužů v okolí a kdyby to bylo možné, přidal bych pro její výraz a hluboké oči ještě jednu hvězdu, takto jich musím dát pouze plných pět. (01.08.2012)