poster

Tanec v temnotách

  • Dánsko

    Dancer in the Dark

  • Německo

    Dancer in the Dark

  • Slovensko

    Tanečnica v tme

Krimi / Drama / Muzikál

Dánsko / Německo / Nizozemsko / USA, 2000, 140 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Lima
    ***

    Nemohu si pomoct, ale na konci filmu se snaží Lars von Trier vyždímat slzy z diváků za každou cenu a dokazuje svůj pověstný cynismus, který v mnoha jeho filmech ´funguje´ spolehlivě, ale tady ne. Moment, kdy se Björk v závěru hystericky rozpláče, když jí přetahujou přes hlavu kapuci, si mohl odpustit. Bylo to laciný a zbytečný a v tu chvíli se von Trierova pila "zlomila". Tři hvězdičky putují především za hudbu a skvělé herecké výkony, hlavně Davida Morse a především Björk, která svou roli doslova žije.(27.5.2002)

  • kleopatra
    ***

    Kdybych už nedostala nakládačku zvanou Prolomit vlny, byla bych z Tance hotová. Jenže Tanec je uvařen dílem z "Vln" a dílem je tam snaha Vlny trumfnout a to mi vadí. A našroubovat na to muzikál mi už vůbec nepříjde šťastné. To, co bylo ve Vlnách tak drásavé- příběh sám, syrová kamera, herecký výkon Emily Watson - bylo tady přemleté - zase syrová kamera, ještě prapodivnější příběh, podobný charakter hlavní hrdinky plus slepota a nádavkem ještě vyděračská šílená scéna. Bjork byla výborná, Catherine Deneuve také, ale od pana Triera to nebylo féééééér!(24.9.2004)

  • Radek99
    *****

    Další odvážný experimentální, ale nejen proto vynikající, film dánského mága Larse von Triera. Překvapivé propojení klasické stavby dramatu s žánrem televizního ,,dojáku" tedy formátem soap opery (mýdlové opery) a to celé navíc proložené muzikálovými intermezzy. Tuhle nezvyklou stavbu filmu Trier rozdělil na dva vyvážené celky. První polovinu, hlavně kvůli kameře, velmi roztěkané, až dokumentární, snímané z ruky, což Trierův tvůrčí záměr přesně splnilo (divák tak má být přesvědčen o autentické výpovědi díla), ovšem běžný filmový divák ale jen těžko stráví (skoro hodinová expozice je poněkud dlouhá) a druhá část díla, uvozená prvním muzikálovým vstupem, který je, jakož i ostatní muzikálová intermezza, v kontrastu se zbytkem nasnímaného filmu odlišně barevný a obsahuje další sémantickou i estetickou rovinu filmu. Melodramatický až bulvární příběh české emigrantky v podání vynikající a přesvědčivé islandské zpěvačky Björk, jejíž postava emigruje v padesátých letech z Československa do Spojených státu hlavně kvůli tomu, aby zachránila svého syna před prokletím dědičného jha slepoty, jímž ona sama trpí (a přechází tak přímo nabízející se politický rozměr oné doby), je záměrně postaven tak, aby doslova ždímal divákovy city a vymámil nejednu slzu na jeho tváři. Lars von Trier ovšem tuto ,,pokleslou " zábavu prokládá barevnými muzikálovými čísly, které zhmotňují představy a sny hlavní protagonistky a které posouvají významovou složku do dalších pater. Barevnost těchto hudebních vsuvek je sama o sobě velmi zvláštně zvolena. Natónování na úroveň barev televizního materiálu sedmdesátých či osmdesátých let, barvy vyvedené naschvál mdle vytváří v muzikálních číslech jakýsi zvláštní pocitový odér, odér nostalgie archetypu společného všemi sdíleného televizního světa... Výborná choreografie tanečních čísel, které jsou vždy situovány do všedních, neuměleckých míst (tovární hala, železniční trať, soudní síň, vězení...) a nesou v sobě sdělení, která se navyšují na obecně vedenou dějovou linku (Selma si materializuje zvuky továrny v kreacích tanečních figur; odváží se k milostné avantýře s místním mužem, jenž se jí vytrvale dvoří a kterého v reálném světě odmítá) a toto propojení působí velmi sugestivně. Co vyšlo Larsu von Trierovi asi nejvíce, je herecké obsazení tohohle filmu. O Björk asi mluvit netřeba, ta podává přesvědčivý strhující výkon, ale i další role jsou obsazeny velmi přesně. Peter Stormare, vytržen ze své typické role podivínského násilníka, tak typického pro filmy bratrů Coenů či aktuálně třeba pro seriálu Prison Breake, podává přesvědčivý výkon v roli maloměstského amerického prosťáčka, který se nesměle uchází o hlavní hrdinku Selmu, David Morse v roli pro kolizi dramatické složky velmi zásadní postavy, souseda - policisty, Cara Seymour v roli typické středostavovské Američanky, jeho manželky, to všechno představuje vhodně namixovaný herecký koktejl. Úžasné emoce budící postmoderní synkretické dílo... (PS: Nás Čechy tenhle film bohužel trošku škrtí...neb všichni máme něco uloženo v našem kolektivním podvědomí a ryzost ,,slovanského" křestního jména Selma či Oldřich Nový podobající se spíše Fredu Astaireovi to tedy rozhodně není...)(27.11.2006)

  • nunka
    ***

    Tanec v temnotách je emocionálne násilie - divák buď podľahne alebo sa statočne ubráni...Sama sa však neviem zaradiť...Čím viac nad filmom rozmýšlam, tým viac ma presviedča o tom, že heroickosť hrdinky, trpiteľská sebaobeta a neoblomný charakter tvoria len krehkú ilúziu súcitných emócií za ktorými je vlastne cynizmus a vydieranie. Celým filmom sa tiahne ponurá melanchólia, kt. "ruší" precítené kvílenie Björk, kt. fest nemusím a tento film ma v tom utvrdil! Pre pozitívne sympatie musí platiť: aby sa páčil film ako celok, musí sa páčiť Björk. Film je to nápaditý a originálny, mám však prevahu výčitiek (výzor Björk ako emigrantky z Československa, kt. hovorí zjavne znejúcou ruštinou; postava Oldřycha Nového; dlhé a nudné muzikálové vsuvky; umelo vyznievajúci charakter hrdinky; Björk, Björk a Björk; koniec koncov kvílenie Björk som už spomenula...)(17.8.2009)

  • Dudek
    *****

    Úchvatné drama, které jen dokazuje, že Lars von Trier je genius. Dokonale promyšlené v každém své záběru, úžasný scénář a nevídaná psychická tyranie diváka (ač jen přetahuje zažité principy ad absurdum a z diváka si dělá opět legraci), který zde není pouhým příjemcem obrazového materiálu. Hlavní dějová linie je drtivá a režisér ji servíruje bez příkras. Ruční kamera umocňuje pocit autentičnosti a napomahá divákovi v akceptování vážnosti tohoto příběhu. Zároveň však funguje jako velice funkční prostředek k eliminaci záchranných bodů, takže divák se prostě nemá čeho chytit a musí 'v tom s hridnkou naplno plout'. Sledování fabule se tak mění v realistický příběh s hrdiny, které důvěrně známe. Chvílemi se může zdát, že sledujeme obyčejné home video. Režisér přesně cílí divákovu pozornost na důležitá fakta, příčemž 'to ostatní není důležité'. Známe hlavní příběh, nejdůležitější postavy a místa jakožto záchytné body, přesto však spolu s hrdinkou plyneme pomalu dějem a procházíme stejnými pocity jako ona. Prožíváme s ní chvíle radosti, chápeme její motivaci a soucítíme s ní, chvílemi nás přemáhá touha, jako bychom chtěli změnit jasně dané schéma, které se již od samotného začátku blíží k důležitému ukončení. Trier střídá depresy s útěky, které zde představují muzikálová čísla (statická kamera nabízí záchranné body i divákovi!), jež si hrdinka představuje, aby nemusela čelit tvrdé realitě a vědomky s sebou unáší i samotné diváky, kteří si mohou na chvíli oddechnout a vnímat úchvatné rytmy a originální choreografii. Fikční svět je úžasně zakomponován do reality, každý detail do sebe zapadá. Vedení herců je ladné, nikdo nepřehrává, celý snímek se odehrává na 'divadelních prknech' je snový a Björk jej dokáže neskutečným způsobem táhnout. To právě ona se stává průvodcem v tomto fikčním světě. Není to ona, kdo se bojí dojít do cíle, to divák jí brání, ona statečně vzdoruje. Po prvním zhlédnutí mi bylo strašně, celý film mě pohltil a na konci zničeného vyflusl ven. Trier opět obstál...(20.10.2005)

  • Björk

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace