暴走パニック 大激突
Violent Panic: The Big Crash
Recenze (3)
"Violent Panic: The Big Crash" překvapí coby zcela ojedinělý úkaz nejen ve filmografii Kindžiho Fukasaky, ale i v rámci japonské kinematografie, byť současně představuje zajímavé memento své doby. Na začátku sedmdesátých let se v rámci populární brakové kinematografie ustanovilo několik žánrových kategorií, které svou silou a diváckou popularitou přinesly filmu vítězství v dalším kole konkurenčního boje s televizí. Jenže revitalizované jakuza filmy i exploatační pinky violence, které vynesly k hvězdnému statutu Meiko Kadži, Reiko Ike a Miki Sugimoto se ve finále ukázaly jako pouhý krátkodobý trend. Diváky oslovovaly svou počáteční svěžestí, ale jakmile se jejich novátorské prvky samy staly schématem a standardem, začala i těmto žánrům zvonit hrana. "Violent Panic: The Big Crash" pak představuje jednu ze slepých vývojových uliček, kterou se studio Tóei po poklesu diváckého zájmu o jeho dva hlavní žánry vydalo hledalo náhradu. V tomto případě se překvapivě inspirovalo v americké produkci a tamním populárním žánru automobilových filmů po vzoru dnes kultovních titulů jako "Vanishing Point" (1971), "Dvouproudá asfaltka" (1971) a obzvláště evidentní inspirace v nedávném hitu "Gone in 60 Seconds" (1974), ale vážnou a osudovou linku těchto filmů překvapivě řízlo až slapstickovým humorem okoukaným zřejmě v "To je ale bláznivý svět" (1963). Příznačně se zde setkaly dvě ikony výše zmíněných skomírajících kategorií - před kamerou Miki Sugimoto v paradoxně atypické roli city zmítaného přívěsku hlavního hrdiny (vedlejší roli sexuálně odvázané policistky si střihla další známá tvář či známé poprsí z pinky violence filmů Jajoi Watanabe) a za kamerou formální mistr dravých a hyperrealisticky chaotických jakuza filmů Kindži Fukasaku. Dnes už víme, že pokus o založení nového komerčně lukrativního stylu nevyšel a snímek zůstal historickou kuriozitou. Vedle prostého faktu, že Japonci z povahy svého životního stylu a s ohledem na geografii země nejsou fixovaní na automobily jako Američané, můžeme za hlavní úskalí snímku označit prachbídný scénář. Do relativně poutavé hlavní linie o bankovním lupiči na útěku se zde vkrádá jednak paralelní komediální linka s neschopným policistou, ale bohužel i zcela neopodstatněné a s ostatními liniemi vyloženě lajdácky spojené exploatační vyprávění zahrnující floutka z autoservisu, jenž se stane obětí perverzního majitele jediného silného auta v celém filmu. Nebýt Fukasaky, který svým frenetickým stylem odpoutané kamery a rychlých střihů povyšuje především první polovinu filmu na rovinu dech beroucího cvičení ve filmové formě, byl by celý film k uzoufání. Nicméně ani Fukasakův styl nedokáže zakrýt fakt, že finální honička a hromadná bouračka postrádá jakoukoli choreografii a právě v porovnání s bravurními sekvencemi bankovních loupeží z první půlky postrádá jakoukoli topografii akce. ()
Violent Panic - The Big Crash jako jeden z dalších testů studia Tóei. Má sice srozumitelný scénář, jeho jednoduchost a banálnost však film sráží k zemi. Fukasaku se v něm odklání od jakuzáckých námětů a svou pozornost věnoval storce o barmanovi, který vylupuje banky. Ta poslední se ale úplně nepodaří a barman-zločinec Cunešiko Watase je nucen zmizet. Spolu s ním se na útěk vydává i Miki Sugimoto, obsazená proti dosavadním zvyklostem do role hloupé „kleptomanky“, která poprsí ukazuje na počkání. Tím začíná tak trochu akční, tak trochu kriminální a tak trochu komediální road-story fraška, která vrcholí finální automobilovou honičkou. Ta představuje nejen na poli japonského filmu jeden z největších bizárů, který byl kdy natočen. Kopíruje vzorec „jedeme někam, tam se otočíme, jedeme jinam, tam jezdíme dokolečka, bouráme do všeho a všech, a pak zase jedeme pryč“. To by samo o sobě nemusela být až tak zdravému rozumu odpírající záležitost, kdyby v honičce nefigurovalo vedle hlavní dvojice několik policejních vozů, bratr zesnulého Wataseova komplice a množství vytočených civilistů, do jejichž vozů policisté při pronásledování omylem narazí. Vzniká tak neuvěřitelná sekvence plná chaotického bordelu, nulového vývoje i choreografie. ()
Chaoticky zrežírovaná, pomatená akční uječená magořina o dvou barmanech vykrádajících banky. Ten japonskej styl má ale něco do sebe, závěrečná snad dvacetiminutová honička v autech ve složení hlavní hrdina a jeho holka ( Miki Sugimoto ♥️ ), nasranej zelinář, přenosovej vůz televize, parta mladejch znuděnejch motorkářů a xxx dalších vehiklů nápadně připomínala dávný videoherní hit Destruction Derby. Prostě do sebe všichni bourali, všechno hořelo ... dobrý to bylo. ()