Hry a sny

Půvabný povídkový film, který současně názorně ukazuje, jak dětský pohled dokáže zastínit celý svět dospělých, i odhaluje smutek za vším tím pevným, kamenným, z čeho je vybudován. Vánoční příběh o ztraceném chlapci uvádí do odcizeného předpůlnočního labyrintu, v němž všichni spěchají k okamžiku vysněného míru v teple domova, a ve svém kvaltu přehlédnou naplňující se pohár hořkosti ve zbloudilém malém srdci. Již v této pokročilé vánoční náladě zasněžené Prahy se profilují jediní adekvátní spoluhráči dětských her – vysloužilci a outsideři všeho druhu, k nimž lze připočíst jak mladíka z bedny z druhé povídky (ve skvělém podání Miloše Nesvadby) a jimž vévodí kolotočář, rovněž výstižně ztvárněný Ladislavem Peškem. Krátké i delší dialogy dětí s těmito postavičkami zároveň odkrývají, jak tito osamělci dokáží bystře zareagovat a v tom nejvzácnějším okamžiku, kdy se zdi jejich opuštěnosti prolomí, zahořet, i jak ani oni nedokáží ten široce rozevřený dětský zrak naplnit. Zvláště bolestně tento kontakt – a konflikt – vyvstává v rozhovoru na strážnici, kdy se staršina neúspěšně pokouší zastavit čas. Ten ještě živěji prchá ve druhé povídce, v níž interakcí přibývá a prohlubují se i novým, ženským elementem v podobě chlapcovy kamarádky. Její přítomností se zároveň odkrývá, jak nezbytná je pro muže jakéhokoliv věku ona ženská touha po životě: dívenka se instinktivně brání všemu, co by jejich křehkou jednotu mohlo narušit, a přestože se oba ústřední protagonisté vyjadřují „jen“ dětsky, naivně, naléhavost tohoto poselství nic neumenšuje. (29.12.2022)

O existenci filmu, který obsahuje mou v dětství oblíbenou Aškenazyho Malou vánoční povídku jsem neměla tušení. Ještě, že na ČSFD existují různé vyhledávací pomůcky a díky tomu jsem pod tagem Štědrý večer toto roztomilé dílko objevila. Z té první štědrovečerní povídky na mě dýchla kouzelná atmosféra vánoční zasněžené Prahy, kterou procházel klučina, hledající cestu domů. Naštěstí s tím hledáním zase tak nespěchal a mohla jsem si spolu s ním toho toulání ztemnělými starobylými uličkami patřičně užít. Druhá povídka o dětech z bedny je taky dobrá zábava, ale to vánoční toulání se mi líbilo víc. Oběma povídkám vládnou dobré herecké výkony dětských i dospělých herců a myslím si, že by si toho filmu užili malí i velcí, kdyby se ho snad rozhodla zařadit některá naše TV. (30.12.2016)

Malou vánoční povídku jsem kdysi dostal pod stromeček, a ještě jí mám schovanou. Prostým nahlédnutím jsem zjistil, že text je méně sentimentální než film, ale je možné, že ten sentiment je do filmu vnášen divákem, který je prostě ovlivněn roztomilým zjevem malého dítka, což při četbě odpadá. Počítám, že podobné to bude i u Milenců z bedny, které jsem nečetl. Jinak je to příběh poetický, opravdu kapku pohádkový, ale též silně pamětnický, jednak dnes asi zdlouhavý, jednak při pohledu na tehdejší reálie,vypadá tento příběh jako příběh z jiného světa (což ale možná posiluje jeho pohádkovost). Konec konců tu pohádkovost evokuje i zpracování základní zápletky - tedy putování ztracených dětí velkoměstem. Zde je to traktováno jako pohádka a idyla, dnes by to jistě bylo zpracováno jako drama či thriller. Už jen ta představa, že zbloudilé dítě může takto putovat v relativním bezpečí, je dnes motiv naprosto pohádkový. (03.02.2013)

Maminko, musíme se hádat. Dneska jsme se ještě nehádali. – Tak to nech na zítra, když je tak hezky. – Tak dobrá, až zítra. – Nebo pozítří nebo vůbec ne. – To nejde, když jsme manželé, musíme se hádat. Domnívám se, že ani ne tak Aškenazyho původní text, jako spíš jeho filmařsky působivý přepis tvoří z Vošmikova snímku záležitost v mnoha směrech pozoruhodnou. Do té doby tvůrci jen minimálně projevený zájem o dětského diváka je tu najednou podán formou čistého individualismu, což vzbuzuje zvlášť silný kontrast k ustálené dobové ideologii, v tomto případě zcela absentující. První povídka skvělým způsobem převrací smysl nastalé situace v okouzlené klukovské dobrodružství, které asi nejvíc připomíná setkání s dobráckým taxikářem (pro podobný typ filmů zcela vyhovující Stanislav Neumann). Reálné propojení dětské naivity a hravosti s dospělácky kamarádskou "fair play" hrou tvoří zajímavý prvek v rámci dobového společenského ovzduší, v němž stále přetrvávala nejistota i podvědomý strach z uniforem (ještě před pár lety by něco podobného nebylo vůbec možné). Podívej se chlapečku, je Štědrý večer, už se naděluje a ty tu zdržuješ. Tak hezky řekni, jak to u vás vypadá. V Milencích z bedny se setkáváme s modelem klasického (tradičního) manželství, které ve svých nevinných představách přebírají dosud ještě nezralí dětští hrdinové. Pak ovšem nastává zlom. Do světa dětské fantazie náhle vstupuje element nostalgického ohlédnutí za vlastním mládím a promarněným životem. Tak ti tu dnes byly dvě mrňavý děti a říkaly, že jsou na svatební cestě. Je to škoda, že taky jednou budou velký. Ovšem co z tohoto filmu dělá skutečně velký divácký zážitek, je bezprostřední herecký výkon šestiletého Michala Stanince, který si sebou kupodivu nenese manýry typické pro tento věk a dokáže zaujmout i jinak, než pouhým roztomilým žvatláním a pokukováním. Za podrobnější analýzu by pak stála celková tvorba režiséra Milana Vošmika, která, jak se zdá, má co nabídnout i v současnosti. Bohužel se o ní málo ví. (25.12.2012)

Dva příběhy ze staré Prahy z dob, kdy se ještě dalo hrát na dvorku a běhat po ulici, případně si vypůjčit koníka s povozem a kousek se svést. Zapovídat se dalo s lampářem nebo pohřebákem, ani policejní stanice nevypada příliš nevlídně. Mša i Evička působili velice přirozeně. Snímku je vyčítána nostalgie, já víc vnímám tu překrásnou dobovou atmosféru a hravost jak dětí, tak i dospělých. Každá povídka má velkoryse nasazenou stopáž a pokud budete stejně jako já sledovat všechny reálie, určitě se nebudete nudit. Tématicky zapadá do tetralogie o Martinovi. (25.09.2015)