Kladivo na čarodějnice

"Potom jsme s galanem ulehli na zem a pak jsme spolu smilnili. Musela jsem jeho ocas vzývat a políbit. A potom jsem od něj dostala za úkol svítit. Přinesl svíčky, ohnul mě k zemi, zadek mi obrátil do výše a ty svíčky mi tam strčil. A tak jsem svítila až do půlnoci. Za tuhle službu jsem získala rýnský zlatý od lázeňské Tobiášové." ________ A pak jsem si uvědomil, že půjdu do pekla. Pozoruhodná kritika teismu s pomocí anti-teismu v dnes již kultovní filmové analogii na machinace politických procesů pod režijní taktovkou Otakara Vávry. (17.02.2022)

První, při čem mě dokonale zamrazilo, byl ďábelský Václav Lohniský a jeho do tmy zářící oči. Chvílemi jsem si říkala, jak se něco takového mohlo stát jen tak, jakoby se vlastně vůbec nic nedělo. Temno, zlo, smrt, bezmoc, strach. A to nejhorší. Manipulace, diktát a nadvláda. Je až neuvěřitelné, co je jeden posedlý člověk schopen udělat pro dosažení svých strašných cílů, bez absolutně žádného ohledu či pocitu viny vůči desítkám lidí, které poslal na smrt. Jeden z klenotů našeho filmu. Atmosferické, temné, ponuré a šílené. "Ženino lůno je brána do pekla..." (28.02.2007)

"Kruté zlato" Českého filmu. Již při titulcích a úvodní písni tuhne krev v žilách a běhá mráz po těle. Poté se dostaví ohavný mnich, kterému ve tmě svítí oči a falešné zuby. Na chvilku se rozptýlýme pohledy na obnažená těla krásných žen, aby je v zápětí vystřídala ponurá atmosféra, která trvá až do konce. Dokonale ukazuje podlost a zrůdnost inkvizice a nespravedlnost. Tvůrci měli šťastnou ruku i na herecké obsazení. Vladimír Šmeral precizně stvárnil odporného, nechutného a fanatického inkvizitora Bobliga, stejně tak Josef Kemr jako neméně odpudivý písař Ignác a Elo Romančík výtečně stvárnil faráře Lautnera, posledního mučedníka, který svou smrtí zachránil spoustu dalších životů. Film Otakara Vávry (jedno z jeho nejlepších děl) je surový, krutý a depresivní jako inkvizice sama. Opravdu silný zážitek, který lze jen doporučit a který ukazuje že Český film má (nebo alespoň měl) vysokou úroveň a geniální režiséry jako je například Otakar Vávra. (01.03.2006)

Jedno z vrcholných filmových děl československé kinematografie z dílny nestora a kontroverzní osobnosti české režijní školy Otakara Vávry, režiséra procházejícího napříč panujícími režimy a mnohdy točícího své filmy na objednávku právě panující ideologie. Filmová adaptace historického románu Václava Kaplického (odkazující svým názvem ale přímo ke středověkému manuálu - rukověti - knize Kladivo na čarodějnice - Malleus maleficarum) pohříchu k ideologicky motivovaným filmům nepatří (i když bychom tu mohli lehce identifikovat celkem jasný politický podtext co nejvíce očernit církev) - anebo možná naopak, je to onen příslovečný politický opus magnum... Svobodná atmosféra konce 60. let, zrušení cenzury a závan naprosté tvůrčí svobody dovolily Vávrovi natočit filmovou alegorii, v níž na příběhu nábožensky motivovaných procesů z úsvitu novověku (středověk už byl dobrá dvě staletí pasé) coby typizovaných inkvizičních procesů dopodrobna vykreslil model a schematismus fungování mašinérie politických procesů, které se u nás odehrávaly v 50. letech minulého století (a které kulminovaly v evropském měřítku v sovětském Rusku v letech třicátých). Sám Vávra k tomu řekl: ,,Po procesu se Slánským jsem chtěl natočit film, kde by bylo vidět, jak je možné člověka zmanipulovat, až prosí o svou smrt." Film autentický až na samou mez snesitelnosti (nejde tu přitom o nějakou historickou přesnost, jde o autenticitu podobenství...), expresivní ve svém výrazivu (úžasně působivé prostřihy na detail hovořících úst Václava Lohniského coby fanatického mnicha - glosátora...), šťastně použitý černobílý filmový materiál ještě více zdůrazňující vyznění a podtrhující archaický (a nadčasový) rozměr filmu, skvělé herecké výkony, popisnost a až naturalistický rozměr scén zobrazujících aplikování práva útrpného, neotřelé a osobité formální prvky (detaily na obličeje, významově opisující psychické pochody hrdinů...), nádherná kamera Josefa Illíka, autentické lokace zámku ve Velkých Losinách, kde se natáčelo a kde se skutečně inscenované procesy odehrály... To všechno v sobě spojuje Vávrův strhující film, který se díky výše zmíněnému nedlouho po svém natočení stal ne přímo trezorovým (jako třeba obdobně znepokojující Kachyňovo Ucho), ale pro režim velmi nebezpečným filmem - filmem analyzujícím zhoubnost totalitní moci. Usvědčující Signum diabolicum lze totiž nalézt na komkoliv...stačí jen ukázat... Podobné filmy: Goyovy přízraky, Jméno růže (18.02.2008)

Absolutni vrchol ceske filmove sceny! film ktery je tak nadcasovy a autenticky ze z nej bude mrazit i kdyz si to clovek pusti treba za 50 let smeral predvedl vykon na oscara takovej hnusnej a presvedcivej zaporak se jen tak nevidi navic nejgenialnejsi je fakt ze vsichni vime o co tu doopravdy jde ale reziser Vavra to dokazal tak skvele naaranzovat ze mu to i soudruzi sezrali filmy utocici na rezim primo to meli spocitany ale tenhle to vzal genialni cestou naznaku a kdyz si navic clovek uvedomi ze je to podle skutecnych udalosti dojem je jeste vetsi neprekonatelny dilo neprekonatelnyho mistra rezisera o tom ze kdyz se nekdo mocnej rozhodne bejt slavnej a bohatej a ma prostredky jak toho docilit nic ho nezastavi (01.11.2011)