Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Jednoho dubnového večera roku 1961 zastaví u motelu na benešovské silnici mercedes západoněmeckého podnikatele Hupperta. Sebevědomý obchodník, který kdesi po cestě "sbalil" naivní studentku Janu, si před hosty zdejšího bufetu nebere servítky a okatě dává najevo svou nadřazenost. Netuší, že svým arogantním chováním probouzí v jednom z přítomných lidí nesnesitelné vzpomínky. Vedoucí motelu Kalous totiž strávil část svého mládí v koncentračním táboře. Jedním z jeho trýznitelů byl právě takový člověk, jako Huppert... (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (79)

helianto 

všechny recenze uživatele

“Jo, súdruh praporčík, život je, když nevíte, co bude zejtra. Podle plánu není žádnej život… Podle plánu není žádnej život. Nic se nedá naplánovat. Stačí jediná noc. Jediné setkání. Jediná, nevhodně pronesená, věta. Jediný neuvážený čin. Celý život, změněný v jediném okamžiku. Vynikající drama. Napětí do posledního okamžiku a nevydechnete úlevou... ()

HonzaBez 

všechny recenze uživatele

"Jak dlouho to máme držet v hlavě???" Tenhle Vávrův film rozhodně není jen jakýmsi prvoplánovým vypořádáním se zlými západoněmeckými "fašisty". I když je fakt, že když postava slizkého a cynického německého podnikatele Hupperta, jehož s grácií sobě vlastní hraje Rudolf Hrušínský, říká, že "koncentrační lágr ještě nikoho nepřipravil o nervy" a že "pro silného jedince byl lágr sanatorium," otvírá se člověku kudla v kapse. Vůbec se proto nedivím postavě vedoucího motelu Kalouse v podání Jiřího Valy, že nakonec reaguje tak, jak reaguje. Zvláště když je vlastně možné, že se s dotyčným již v minulosti (za ne moc příjemných okolností) setkal. Chvíle, když Kalous vypráví své osobní zážitky z koncentračního tábora a na půli obrazovky člověk sleduje jakési zhmotnění jeho vzpomínek, byly pro mě jedněmi z nejsilnějších momentů filmu. Zajímavá na snímku ale je (jen na první pohled) vedlejší linka filmu spojená s postavou dívenky s kouzelnýma očima a neopakovatelným úsměvem v podání Jany Hlaváčové. Zejména její rozhovor s Kalousem o životě ("koukej, aby z tebe bylo v životě něco pořádnýho") a "maminkovských slovech" je moc pěkný. A samotný závěr pak vysloveně dojemný: "Ty moje skleničko skleněná, ty můj květináči za oknem, ty moje rybičko chycená, ty moje kachničko střelená." ()

Reklama

igi B. odpad!

všechny recenze uživatele

Ano, čistě technicky nelze tomuto všem režimům sloužícímu prostonárodnímu umělci ve vztahu k tomuto filmu nic vytknout. Rutinní Vávrova režie rádoby uměleckého filmu nijak nevybočuje z kontextu filmové tvorby té doby. Smutné však je sledovat herecké výkony nevěrohodných postav s až hloupým předurčením v rámci děje (obzvlášťě trapná je role R.H., představující jednoznačně a bezvýhradně - jako ze života že - zápornou figuru TOHO omezeného cynického postfašistického sudetoněmeckého(!) uřvaného zlého kapitalisty, jež určitě má navíc na svědomí nějaké ty české vlastence - nebo alespoň židy - a jež zcela jasně vyznívá jako karikatura), které odpovídají standardu jakéhosi proklamativního postsocrealizmu... Potenciálně výborní herci tak vlastně utápějí své role v toporných a stupidních dialozích, podivně upocený (ne)příběh vyznívá jako ubohý - z palce vycucaný - pamflet. Téma a vyznění filmu - to je nakonec totiž opravdový HNUS. Touto antiněmeckou agitkou, natočenou v době již uvolňující se poválečné politiky bolševického stalinsko-gottwaldovského antigermanismu si Vávra nejspíš léčil doznívající zbyky pošramoceného svědomí ve vztahu ke své protektorátní (nejméně) kulturní kolaboraci. Nechtěně pak toto "dílo" připomíná nechvalně proslulé (byť umělecky nepochybně silné) nacistické antisemitské filmy z doby třetí říše. Co však nejvíce mě dnes překvapuje a štve, je potlesk značné části současných hodnotících, svědčící o naprosté pomatenosti dnešních šašských inteleaktuálů - nepochybně ovlivněných obdobně hodnotnými díly, tvořenými generacemi nástupců protagonistů této hovadiny. Co říci závěrem? Hajl Vávra! Nasrat... - - - P.S: Milý -nmafane-, ano, možná jsem úplně mimo, možná se jen mýlím, možná je vše úplně jinak (protože pravda je stejně jen jedna, víš? ;-), ale není pravda(!), že >bezmezně pohrdám< tímto režisérem (viz mé hodnocení jeho jiných filmů). Toť k Vávrovi - a teď k tobě - když už ses o mě otřel. Mrkl jsem na tvůj profil - a s tím tvým hodnocením >Majora Zemana< jsem pochopil... :-D)) Jinak ale máš tam náhodou pár filmů, na kterých se shodnem. Zjevně máš ještě šanci... Howgh! ()

honajz 

všechny recenze uživatele

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ten příběh jede dva plány, a že ten druhý je důležitější, než ten okatější. I když, v dnešní době by možná nebylo od věci si německý pocit nadřazenosti opět připomenout, zvlášť by to pomohlo těm, kteří pomateně začínají div ne tvrdit, že Němci nás osvobodili od nacistů... Ten druhý plán je ale pro mne o hodně zajímavější. Týká se toho, kdy můžeme říct, že jsme šťastni. Zde je klíčová scéna, kdy Jana říká, kdy byla opravdu šťastná. Třeba když si šla v noci zaplavat. Což mladý vrchní nedokáže hned pochopit, ptá se, co pak?, ale ono není žádné pak. Protože on sám hledá po tom, co prožil, svůj kus štěstí. Aby teď najednou zjistil, že stačí málo - někomu stačí dělat v hospodě, jaká byla ta jeho, kde se celý příběh odehrává (což samo mne taky potěšilo, moc filmů odehrávajících se komplet v hospodě nenajdete), a někomu stačí ke štěstí chvíle s dětmi, jinému projít se po poli, jen si to uvědomit a nehledat pořád dál a zbytečně se neptat, co pak? Jinak ano, souhlasím s výtkou, že Němec je zde představen silně negativně a agresivně a jistá pokoutní a pomalejší odhalování jeho skutečného smýšlení by byla zajímavější, ale tady šlo o to postavit k sobě dva kontrasty. Nešlo o to, kdo je lepší nebo horší, ale jestli skutečně má někdo právo rozhodovat, které jsou ty slabší stonky, odřezávat je a vyhazovat, a jestli třeba i některý z těch stonků nakonec v sobě neukáže jistou houževnatou životaschopnost. ... Btw, jde o film, kdy ještě bylo možno říct o cikánech, že se jim nechce dělat. (Ale i tahle úvaha o životě ze dne na den má souvislost s tím druhým plánem filmu.) ()

Fabienne 

všechny recenze uživatele

Otakar Vávra byl jedním z největších příznivců širokoúhlého filmu u nás a obhajoval ho i jako dobrý formát pro filmy výhradně psychologické, které jsou tolik zaměřené na člověka a téměř vůbec na spektakularitu. Režisér se svůj názor po příchodu širokého formátu do Československa snažil dokázat činy a natáčel jeden širokoúhlý film za druhým. Noční host je komorním snímkem par excellence – celý příběh se odehraje během jednoho večera v poklidné hospodě mezi čtyřmi postavami. Téměř žádné exteriéry, důraz na dialog a výkon herců (z nich nejvíc vyniká Rudolf Hrušínský). Vávra s širokým plátnem pracuje dobře, ví přesně, jak ho použít, aby „nezabil“ komorní atmosféru – málo stříhá, dialogy nesnímá způsobem záběr/protizáběr, ale zabírá obě postavy najednou a hlavně zajímavě využívá postranní dvojexpozice, které nám dávají nahlédnout do vzpomínek nebo představ jednotlivých postav. Téma holocastu a traumat, které si z něj člověk odnese, je zpočátku rozehráno velmi slibně. V polovině, kdy scénu opustí Huppert, a přichází mladá Jana, se bohužel celková koncepce tříští, začíná se mluvit o něčem zcela jiném a hlavně nezajímavém. Na konci je nuda dovršena milými slovy o ničem. ()

Galerie (3)

Zajímavosti (6)

  • Ludvík Aškenazy napsal v roce 1959 divadelní hru Host v noci. Ostravské Divadlo Petra Bezruče ji uvedlo pod názvem Noční host. V roce 1960 Aškenazy hru přepracoval pro Ústřední divadlo Československé armády (později Vinohradské divadlo) a nazval ji Host. Spisovatel zároveň spolupracoval s Otakarem Vávrou na scénáři, který nesl název Host v noci. Zdroj: Český hraný film 1961-1970, NFA 2004. (ČSFD)
  • Jiří Vala ztvárnil stejnou postavu (Emila Kalouse) i v původní hře ve vinohradském divadle. (Všežrout)

Reklama

Reklama