• Spinosaurus
    **

    Tak tohle je nářez, jak se na 50. léta sluší a patří. Dvě hodiny neustálého tlachání, budování a odsunu zlých sudetských Němců. To snad ani v Rudé záři jsem nezaslechl tolikrát slova soudruh, komunista a rudá armáda, která se tu vyskytují v pravidelných dvouminutových intervalech. Někdy to přejde až do nechtěné parodie, např při hlášce " Tak! A od teď už budu furt jenom rudej a nikdo mě už nikdy nepřebarví!" jsem vážně kroutil hlavou, jak tohle mohlo pány Řezáče a Vávru vůbec napadnout. Dobrých herců je tam jak máku, ale když z úst vypouštějí takové sračky, tak jim jejich herecké nadání může jít někam. Höger zde hraje majitele fabriky, čili opět po vzoru soc. realismu musí přehrávat, Ladislav Chudík hraje svůj standart, Průcha opět ve své soudružské roli, ovšem nejhorší ze všech je Smolík. Takovou snůšku pseudofilozofických komunistických keců, co při každém vystoupení pronáší, to jsem fakt ještě v životě neslyšel. Nakonec si nechám to nejhorší a to je Rudá armáda. Rudoarmějci jsou zde vykreslení jako bohové, velcí učitelé českých komunistů, neohrožení bojovníci, doktoři, pracovníci, prostě vše. Vrcholnou scénou (byť dobře natočenou) je scéna odjezdu RA, kdy všichni obyvatelé mávají rudými vlaječkami, vyvěšují obrázky Stalina a Lenina a líbají se ostošest s rudoarmějci. Zmýlil jsem se v tom, když jsem tvrdil, že Temné slunce je nejhorší film Otakara Vávry. Ano, tento film je lépe natočen a dává i větší smysl, ale je to neuvěřitelná snůška soudružských hoven.(15.7.2010)

  • Wacoslav1
    ***

    Osidlování Českého pohraničí v režii mistra Vávry. Hodně rudo, ale to k tomu patří, jinak pěkné prostředí i dobří herci. Jenom ke konci už se to s oslavováním Rusů a KSČ trochu přehání. Jinak standartní řemeslo.55%(5.2.2016)

  • Véča
    ***

    Karel byl nějaký zelený, asi mu z těch fašistů a pohraničníků také nebylo dobře jako mě.(22.12.2009)

  • Marigold
    **

    Legendárnímu románu Václava Řezáče je film sotva důstojným soudruhem, vždyť barvitý a skoro kovbojkový drive literární předlohy Vávra zkomprimoval do schematické a v některých momentech nehratelně patetické agitky, které zcela chybí výrazná atmosféra dobývání divokého pohraničí a neustálé existenční nejistoty "socialistických kovbojů". Chudíkův bagár je až příliš plakátový, chybí mu všudypřítomné pochybování Řezáčovy postavy, když dojde na nejhorší, zaštítí se okamžitě Stranou a je po vnitřním dramatu. Ani ten knoflík pořádně nekroutí, to by do toho jeden kopl. Opravdu skvělé jsou karikatury Němců v čele s příšernou vlčicí Elsou Magerovou (Marie Vásová) a přízračným albínem Walterem Prüllem (Radovan Lukavský). Výrazně "vávrovsky nafouknuté" jsou scény s rudoarmějci, mistr měl cit pro davové výstupy, které jsou svojí radostnou muzikalitou a rudými tóny až nakažlivě pitomé. Správně hovězí je i výstavba některých dialogů, které sice vycházejí z knihy, ale z úst reálných lidí znějí ty ideologické proklamace nehorázně směšně a ochotnicky. Škoda, Nástup mohl být pěknou dobrodružnou podívanou z pohraničí, samozřejmě ideologickou až půdu, žel, takhle zůstalo jen u té ideologie, která půdu o tři patra přerostla.(9.1.2007)

  • sportovec
    **

    Budovatelský film vešel oprávněně do dějin jako synonymum pro kýč a odpad. Křečovité napodobování všeho sovětskoruského bez ohledu na skutečnou kvalitu, děje, souvislosti bylo dominantní součástí ohlupující první poloviny padesátých let. Atentát na historickou paměť lze považovat za společného jmenovatele tohoto hrůzného kýče. Svou hřivnu musel přinést i tak vynikající režisér jako Otakar Vávra. Umělec, který se tehdy blížil vrcholu své umělecké tvorby, ale i tady zkusil alespoň místy prosadit svou tvůrčí individualitu. Mimořádně kvalitní herecké obsazení, tak příznačné pro Vávrovy filmy, se uplatňuje i v tomto případě (debutující Štěpánková, Štěpánek, slovenští klasici Borodáčová, Zachar, Bagár a Chudík, Bechyňová, Fabiánová, Vášová, Hegerlíková, Höger, Smolík, Záhorský) však nemají co hrát a z čeho tvořit. Přesto se tu a tam bleskne na časy: vynikající postava prvorepublikového národně socialistického vlastence ve Smolíkově podání, skvělá Štěpánkova studie tajemníka Tietzeho, rvavá fanatická nacistka Elsa Magerová. Jsou to však jen faty morgány v pustině kýče, jehož vrcholem jsou scény se vševědoucími a všudypřítomnými sovětskými důstojníky. Pouť k vrbičkám - strnulá frázistická plakátovitost podprůměrné literární předlohy ani nic jiného neumožňovala - zůstává i dnes dokladem doby, v níž nebylo možno nekřivit charaktery těm, kteří přesto všechno chtěli žít , jednat a tvořit ne podle funkcionářských šablon, ale v duchu toho, co sami skutečně cítí, ve smyslu potřeby nitra, kterou v případě zdaru sdílí i divácká veřejnost a s ní i soudobá společnost.(14.3.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace