Panenství

Nebýt Vávrův sníměk o počestném děvčátku ve světě nadržených vobšourníků tak rozvleklý, patrně bych hodnotila výše. Scéna v bytě pana rady se vší tou symboličností (sochy, akvárium) a dědkovým konečným trestem je v rámci tohoto filmu režijním vrcholem. Závěrečné přijetí osudu mě v očekávání melodramatu příjemně překvapilo. Skvělý Štěpánek, tragický Boháč, jinak Kreuzmann v úlisné miniroličce opět pobavil. (28.11.2011)

Tíživě tiché drama s vynikající a krásnou Lídou Baarovou a jako vždy více než zručnou režií Otakara Vávry, který prostě jako jeden z mála našich tehdejších režisérů dovedl natáčet opravdu světovým stylem. Obzvlášť se mi líbily jeho promyšlené dlouhé záběry - ten úvodní i ten ze střechy. A za scénu s rybičkami by se nemusel stydět ani Hitchcock. (18.09.2016)

Melodrama jak má být - psychologicky prohloubené, obrazově invenční a s plejádou výborných herců hlavně v mužských rolích. Jim však zde dosti výjimečně sekundují i ženské hvězdy - Baarová zde opravdu hraje, i když ve většině případů její vyjádření spočívá v pronikavých pohledech, což však v tomto případě bohatě stačí, zbytek dokonává výborná kamera a střih (hlavně zajímavá montáž před vstupem do radova bytu), to Mandlová se více opírá o slova a je o poznání přirozenější. Vávra rovněž skvěle pracuje s možnostmi ateliérů - i když hlavně ulice nevypadají zrovna věrohodně, prostředí moderního automatu v sobě ukrývá režisérův architektonický cit, který později uplatnit především ve filmu Šťastnou cestu. Rozhodně jeden z vrcholů prvorepublikového filmu, i když přeci jen si větší svěžest a působivost zachoval Kouzelný dům. (08.12.2009)

Silný románový příběh z pera kladenské komunistky Marie Majerové si velice rychle získal své čtenáře, kteří příběh tragického ženství vnímali s pohnutím. V roce znovuvzkříšení Havlova Lucernafilmu vyvstala také otázka stejnojmenné filmové adaptace, která by poskytla potřebné finanční záruky pro možnost dalších projektů a zároveň představila veřejnosti i kritice jiný, než ryze komerční produkt. Režie byla po nelehkém zvažování svěřena Josefu Rovenskému, který ve spolupráci se scénáristy A. J. Urbanem a čtyřiadvacetiletým Františkem Čápem stačil připravit realizaci, ale záhy vážně onemocněl a několik dní po premiéře filmu nakonec i zemřel. Nastalo dilema, co dál. Po jistých kompromisech nakonec Miloš Havel souhlasil s tím, aby se projektu chopil mladý začínající režisér a scénárista, šestadvacetiletý Otakar Vávra. Za tři dny kompletně přepsal scénář, přeobsadil několik hlavních rolí a za osm dní v ateliéru a dva v exteriéru film natočil. Z dnešního hlediska neuvěřitelný výkon. Vystřídání Rovenského Vávrou pak můžeme chápat i jako symbolický odchod příslušníků generace průkopnických selfmademanů, kteří sice výborně ovládali řemeslo, ale scházely jim umělecké předpoklady, kterými disponovali noví mladí a vzdělaní tvůrci. Vávra tu navíc výborně zužitkoval své zkušenosti z tvorby avantgardních snímků a často pracoval se specifickými prvky filmové řeči: filmovými zkratkami, montážemi a symbolickými detaily, které byly na svou dobu nesmírně inovativní. Téměř dokumentaristické obrazy moderního pražského automatu se prolínají s lyrickými metaforami jakou je například záběr otevřeného okna bytu mrtvého skladatele, v němž vítr pohybuje záclonami a nakonec rozfouká balíček tisícovek, které symbolizují zbytečnou oběť titulní hrdinky. Podobných metafor se ve Vávrově filmu objevuje víc, výrazná je sekvence Haniny cesty do bytu chlípného rady, lemovaná schodištěm s detaily nahých ženských soch a zakončená roztříštěním akvária s uvězněnými rybičkami. Do hlavní role Vávra angažoval Lídu Baarovou, tehdy již filmovou star mezinárodní úrovně, která v postavě osudem pronásledované dívky dokázala přesvědčit, že není pouhou kráskou bez talentu. Rozsahem menší, přesto namnoze výrazné, jsou rovněž výkony předních zástupců českého filmového Olympu v čele se Štěpánkem, Průchou, Boháčem, Kreuzmannem i Filipovským; ve vedlejší roli protřelé prodavačky Lily se objevila druhá největší hvězda té doby Adina Mandlová. Vávrův film, jeden z nejlepších v jeho rozsáhlé tvorbě, si dodnes kromě jiného zachoval jistou aktuálnost a do obecného povědomí přinesl mnoho z dosud nevyřčeného či utajovaného. Cena za dívčí nevinnost zůstává napříč dějinami i generacemi stále jednou z nejvyšších, jaké život vůbec přináší. (05.10.2008)

„A konečně, o jednoho muže víc nebo míň. Na tom dneska nesejde.“ - „Ale jen tak, bez lásky?“ - „V lásce je to jako v Automatu. Každou chvíli přijde jiný host.“ Poměrně hořká podívaná. Většina mužských postav je tvořena starými prasáky, kteří mají choutky na mladé masíčko, a Boháčův romantický skladatel má zas nepřirozený až zvrácený úsměv spolu se sebedestruktivními sklony (no, hlavně, že se líbil jeho milé…ačkoliv jejich vztah působil trošku zvláštně, místy až nechtěně úsměvně). Nejlepší roli tu má „světská“ Mandlová, která byla výborná a naprosto přesná. I když je pravda, že přes prvotní antipatie jsem si nakonec našel cestu i k nešťastné hlavní hrdince, její láska byla totiž opravdová a neváhala pro ni podstoupit skutečné oběti, a to jí pak jeden prostě musel fandit. A závěr byl vzhledem k atmosféře filmu docela povedený (a svým způsobem nevyhnutelný). Tak či onak, na slabší 4* to ještě bude. „Já bych chtěl…já se vás chci na něco zeptat, slečno.“ - „Prosím...co to má být?“ - „Prosím vás, řekněte mi…je ten koláč dnešní?“ (17.02.2019)