Režie:
Otakar VávraScénář:
Otakar VávraKamera:
Jiří MacákHudba:
Otmar MáchaHrají:
Taťjana Medvecká, Jana Hlaváčová, Martin Růžek, František Němec, Jiří Adamíra, Viktor Preiss, Oldřich Vízner, Jiří Bartoška, Radovan Lukavský, Eliška Sirová (více)Obsahy(1)
Epizoda ze života mladé, literárně nadané dívky Veroniky Pavlitové, se odehrává v roce 1854. Do Prahy právě přijede císař František Josef I. a mezi těmi, kteří jej přišli do Stromovky přivítat anebo je sem zavedla zvědavost, byla i Veronika. Chce císaři předat žádost o milost pro svého uvězněného otce, protože sama jen velmi těžce z bídného platu švadleny živí sebe a své sourozence. Díky náhodě se dívka seznámí s Boženou Němcovou, kterou nesmírně obdivuje. Na čas se stane její přítelkyní a důvěrnicí. Naivity mladé dívky však využije policejní ředitel Paümann, který již delší dobu Boženu Němcovou sleduje. Veronika mu ve své prostoduchosti ledacos poví. Až později pochopí, jak byla zneužita… Podkladem k filmu Veronika se stala stejnojmenná próza Miloše V. Kratochvíla ze sbírky novel, vycházejících ze skutečných událostí. Co režiséra na osudu této téměř neznámé dívky zaujalo? „Drama dívky, která je uštvána k smrti. Veronika umírá, protože nemůže přestoupit mez svého svědomí. Osud je vždycky determinován dobou, která utváří lidské charaktery a názory. Veronika nemůže žít jako člověk dvou tváří a přitom nemá na vybranou. Vycházím nejen z historických faktů, ale také z vlastního přesvědčení, že mravní zákon v člověku je určující. Proto mě tak přitahují historické postavy, na nichž se jako v krystalu odráží nejen doba, ale i charakter našeho národa.“ Do titulní role obsadil Otakar Vávra Taťjanu Medveckou, které se podařilo vystihnout dívčiny pochybnosti, obavy a naděje. Boženu Němcovou představuje Jana Hlaváčová. Diváky a kritiku zaujaly i herecké kreace Martina Růžka jako policejního ředitele a Jiřího Adamíry v roli pátera Štulce. Komornímu pojetí díla byla podřízena i kamera Jiřího Macáka a hudba Otmara Máchy. Premiéra filmu se konala v květnu 1986. (Česká televize)
(více)Recenze (34)
Jana Hlaváčová v roli vášnivé Němcové a Taťjana Medvecká v roli zamilované a naivní vlastenky Veroniky… Jen bych k popisu jejich příběhu nepoužíval zkratku o homosexuální a lesbické lásce – současný vynález a nálepky, které by ony dvě ženy pro pojmenování svého vztahu a sebe samých zřejmě nepotřebovaly… ()
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Veronika se ze všech sil snaží pomoci Boženě Němcové v tíživé životní situaci. Díky tomu se zaplete s tajnou policií a má velký problém. Obyčejný film o malém člověku natočený naším režisérským velikánem. Určitě má Vávra i lepší filmy, ale svoje si odvedl i tentokrát. 75% ()
Pět let před Troškovým ZKOUŠKOVÝM OBDOBÍM se Otakar Vávra vrátil k životu Boženy Němcové, který už dříve mramoralizoval v HOUROCÍM SRDCI, aby podvrátil nejenom legendu kolem inspiračního zdroje pro literární postavu babičky, ale aby si navíc uzmul i prvenství "prvního českého (československého) filmu s homosexuální tematikou"._____ Již ze samotného názvu je patrné, že hlavní postavou není Božena Němcová, vylíčená jako feministka, ale naivní lesbička Veronika, jejíž optikou sledujeme veškeré dění. Zvolená optika nahlížení ospravedlňuje patetičnost a sentimentálnost celého díla, zjednodušující pohled na mužské autority, které jsou vylíčeny vávrovsky karikovaně, a prostoduchost dialogů. Ta postava přece taková je, myslí a mluví tak; film je "pouze" důsledný ve svém konceptu. Taťána Medvecká navíc hraje mimikou, očima, držením těla... a škodí jen nadužívání voice-overu._____ Výsměch, který Veronika i VERONIKA vzbuzuje, je dán divákovou mentální i sociální převahou nad postavou, což pro mnohé stačí k odsudku. (Čapkovská adaptace KRAKATIT ztvárňuje paranoiu a schizofrenii hlavní postavy vysokými uměleckými prostředky, zatímco viktorkovská variace záměrnou jednoduchostí sklízí negativní hodnocení, ts, snobové.)_____ Navíc se jedná o jeden z mála Vávrových snímků, který není ideologicky problematický a dobově podmíněný, protože se nehraje na pravdu prostřednictvím faktografických titulků se jmény postav či se neodkazuje k pramenům pro posílení zdání pravdivosti. Přesah není podmíněn ideologické doktríně, naopak se naráží na to, že v normalizaci někteří nemohli tvořit, resp. se museli autocenzurovat či publikovat pod pseudonymem. A i když odhlédnu od narativní strategie a ideologie (a raději se nebudu zabývat problematickým vyobrazením lesbické hrdinky), zůstává mi realizačně velice zdařilý, bohužel zapadlý Vávrův opus, u kterého nechybí ani povinná davová scéna. P.S. "Boženo, nekaž děti." ()
Naprosto amatérská příšernost, podobna impotentní televizní papundeklové režii těch let běžné. Zajímalo by mě, proč Vávra vykreslil národní obrozence jako partičku skoro normalizačních androšovských mániček... možná to udělal schválně? Nebo jinými slovy: Nemůžu brát vážně slova o lásce, kráse, vlasti a podobných věcech od jedné z nejvíce se kurvící* postavy československého filmu (viz komentář woodyho k Dnům zrady I.) Patos tu teče proudem, stejně jako slzy smíchu diváků. Hvězdu za hudbu Otmara Máchy. * Ve většině národních kinematografií se najde vždy nějaký tvůrce(tvůrci) schopni točit pro kohokoliv cokoliv. Např. v Rumunsku je to bezesporu Sergiu Nicolaescu, další se jistě najdou téměř všude. Tento přístup pracovně nazývám migrujícím se kurvením, ovšem neplést s migrujícím neorealismem! ()
70% Nač to zastírat, drtivá většina Vávrových filmů je pro mně synonymem nekoukatelné nudy a mám tak problém přistupovat k jeho snímkům, které jsem dosud neviděl, nezaujatě. První záběry Veroniky ve mně vzbudily dojem, že to bude zase to samé, že tu zase bude jediným výrazovým prostředkem transfokátor a tak dále. Pak Medvecká poprvé uslyšela o Boženě a začala svůj obličej tvarovat do nových a nových podob. Tak mimicky zahranou postavu (místy hodně přehnaně) jsem snad ještě neviděl. A co teprve, když se poprvé setkaly tváří v tvář a panna Veronika k Božce zahořela lesbickou láskou... Pomiňme oblíbené defilé historických postav (tentokrát zastoupených hlavně J. V. Fričem, ty další jsem neznal), upozorněme na zajímavě obsazené role dětí paní Barunky, rozené Panklové (Dana Morávková a "Jiříček" Strach) a ukončeme naše rozplývání nad přerodem Veroniky - Medvedské se její osamělé horečnaté povalování na posteli podařilo svým obličejem sehrát tak, že v tu chvíli vypadala jako někdo úplně jiný. Respekt k ní a zasloužených 70% procent, i když ke konci se humorné momenty spíše vytratily (idylka s bánícím Fričem (Preiss) a Hlaváčovou vískající Bartošku přišla už na konci druhé třetiny). ()
Reklama