That Kind of Love
Režie:
Jiří WeissKamera:
Václav HanušHrají:
Marie Tomášová, Vladimír Ráž, Svatopluk Matyáš, Miloš Nedbal, Jarmila Smejkalová, Jiřina Šejbalová, Marie Vášová, Alena Kreuzmannová, Felix le Breux (více)Obsahy(1)
Psychologické drama, které natočil režisér Jiří Weiss v roce 1959 podle stejnojmenné divadelní hry Pavla Kohouta. Pán v taláru (Miloš Nedbal) předkládá divákům případ studentky práv Lídy Matysové (Marie Tomášová), která se zamilovala do ženatého muže doc. dr. Petra Petruse (Vladimír Ráž). Tento vztah však končí tragicky, dívčinou sebevraždou... Filmová adaptace Kohoutovy divadelní hry byla zpracována se smyslem pro vyváženost efektních formálních prostředků. Film byl uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Edinburghu v roce 1959. Na scénáři se kromě Pavla Kohouta a Jiřího Weisse podílel i Jiří Brdečka. Cenný je i zachycený přednes Sonáty pro klavír „Appassionata“ L. van Beethovena Františkem Rauchem. (Česká televize)
(více)Recenze (38)
Po Zářijových nocích druhá zfilmovaná divadelní hra Pavla Kohouta. A zatímco Zářijové noci se hráli jen v jediné inscenaci, Taková láska se z Realistické divadla Zdeňka Nejedlého rozlétla v druhé polovině 50. let po celé republice a ještě v polovině 60. let ji dohrávali studenti v Disku. Dusné drama z vysokoškolského prostředí s přehledem rozehrává situaci, ve které preference jednotlivce nemá své místo. Formálně jde o zajímavý příspěvek k širší tradici adaptací divadelních her v čs. filmu, a patří mezi nejzajímavější poválečné kusy, společně například s Dvaasedmdesátkou (1948). ()
Jiří Weiss je pro mě režisérem neskutečné invence, jeho filmy se mnou doslova zatřesou. Napadá mě jediný důvod, proč jsem film viděla až dnes - dřív bych ho totiž nedocenila. Nesoudím, smekám. ()
Osud klasického tuctového milostného trojúhelníku je zdánlivě prostý, jistý rozdíl tu ovšem je. Nepředkládá příběh v ustáleném zvyku, přičemž příliš nenadchnul, ale přesto nenudil. Což je také zásluhou Marie Tomášové a rovněž Vladimíra Ráže. Co víc říct, než nezvykle vystavěný film. ()
Zajímavě působí spletitý prostor různých chodeb, schodišť a pokojíčků a kamera, která v něm postavy jakoby šmíruje. Zvláštní, ale už podle mě méně šťastná je teatrální stylizace dialogů a hereckého projevu. Hlavní hrdinka i její partneři jsou tak chladní, až to zanudí. Ale konec je zas vyřešen dobře. ()
A teď soudím, neb mohu, pane Nedbale. Vlastně dosti jednoduchý příběh milostného trojúhelníku, v něm zaklinčované mladičké studentky, by mohl být celkem banální a nudný. Jenže Weiss dokázal to, co dnešní filmaři, kteří umí pracovat jen s instantními scénáři, k nimž přidají pár známých hereckých jmen, povaří na mírném ohni a rychle distribuují, nezvládnou, kdyby se na prťavé nudličky nakrájeli. Weisse jeho práce bavila, dal do ní invenci a spoustu filmařských nápadů. Jo, to byla krásná doba, kdy film byl umění! ()
Chcete-li, suďte. Film, který se v době vzniku bezesporu vymykal tehdejším konvencím, a to jak svým obsahem, tak především technickým provedením, je pro současného diváka lehce úsměvným přežitkem. Jistě, dnes by se patrně podobný milostný trojúhelník obešel bez toho dramatického závěru, ovšem nelze s jistotou tvrdit, jaké postoje a jaká rozhodnutí bychom byli s to očekávat. Postava Miloše Nedbala, přes veškerou tezovitost, která z ní přímo tryská, je svým způsobem ojedinělou příležitostí, jak prostřednictvím filmové kamery připomenout lidem jejich pokřivenou morálku. Působivé vyznění mají na svědomí i vynikající herecké výkony Marie Tomášové, Vladimíra Ráže a Marie Vášové. ()
Režiséra Jiřího Weissa jsem měl spojeného především s revolučně laděným filmem Spravedlnost pro Selvina z roku 1968 (tedy vlastně již jeho posledním filmem před emigrací), jeho vrcholné snímky z přelomu 50. a 60.let mě doposud míjely. Taková láska obsahuje příběh nešťastné mladé studentky zasahující do lidských životů: nejdříve nepřijde na vlastní svatbu, nechá svého ženicha "plavat", popřitom svádí ženatého muže, docílí jeho pád od rozvodu až po skandál na fakultě a nakonec zavře za sebou všechen život sebevraždou plynem... Na první pohled dost deprimující. Nikoliv ve Weissově podání, který společně se scenáristou Brdečkou vrámci svého filmu vůbec nevypráví příběh, ale s pomocí originálních vypravěčských postupů řeší a analyzuje pohled na problematiku. Z autorského pohledu vlastně není hlavní postavou filmu ani tak studentka Lída v podání Marie Tomášové, ale tajemný Miloš Nedbal v roli soudce a znalce celého případu. Přichází coby fantom v posledním snu Lídy před jejím definitivním zadušením a nese s sebou velký fascikl jejich prožitých dnů a okamžiků v podobě písemných, fotografických i audiovizuálních materiálů, pomocí nichž se nám postupně do detailů rozplétá a doplňuje celý obraz minulosti všech hlavních postav včetně konfrontace s vlastním svědomím. ,,...a teď suďte, můžete-li..." Vynikající záležitost, film, který by dle mého názoru ocenili i diváci ze zahraničí. Jak pro fascinující filmařinu,, tak pro svůj ojedinělý obsah plný myšlenek. ,,Všechno lze napravit, jenom smrt je konečná. Ta udělá ze všeho katastrofu. Teprve smrt je zločinem..." 90% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin) ()
Další výborný film od nedoceněného režiséra. Jiří Weiss byl na přelomu 50. a 60.let specialistou na vyhrocená, ale přitom realisticky zaměřená dramata, založená většinou na problémech, vršících se kolem zakázaného vztahu muže a ženy. Vrcholem tohoto období je jistě Romeo, Julie a tma, ale i téměř neznámá Taková láska je dílem, které si zaslouží zvýšenou pozornost. Původně divadelní hru Pavla Kohouta Weiss zpracoval výsostně filmovými prostředky, na 50.léta až nečekaně odvážnými a originálními - to se týká nejen retrospektivního stylu vyprávění, obohaceného o postavu jakéhosi demiurga, soudce Miloše Nedbala, ale i využitím kamery s velmi ostrými rakurzy a potemnělým barevným spektrem nebo absencí hudby komponované přímo pro film. Místo ní Takovou lásku rámuje osudově znějící klavírní sonáta Ludwiga van Beethovena. Herecky kraluje Vladimír Ráž a Marie Vášová a zejména první jmenovaný je ve své roli docenta, zmítaného existenciálním rozporem, opravdu výtečný. Na počátku filmu sice panuje obava z příliš moralistického a zkostnatělého vyznění, avšak na konci se obavy obavy rozplynou, jelikož sám "demiurg" nechá konečné rozsouzení celé situace pouze na divákovi. ()
Zcela zapomenutý československý klenot vynikajícího režiséra Jiřího Weisse, psychologické drama o trpkém střetu zamilovanosti s realitou je servírováno z mnoha úhlů pohledu, očima všech zúčastněných a průvodcem výborný Miloš Nedbal v roli soudce. Moc pěkně natočeno, styl jedinečný, herci do jednoho výteční, zejména Marie Tomášová a Vladimír Ráž, bezvýhradná spokojenost. ()
Tomášová je česká Jean Seberg a forma filmu připomíná chvílemi Činčerův o deset let pozdější Kinoautomat. Jinak to po takřka šedesáti letech ztratilo hodně apelu. Morálka je naštěstí (?) jinde. Co zůstalo poutavé je zcizovaná struktura a výkony herců. Weissův rukopis je taky znát - je to brilantně natočené, byť ze všech těch bytů, módy a líčení dýchne staroba a filmovost. Ano - utrápená Tomášová chvílemi irituje. Jinak stojí za vidění! ()
Často velice nápadité (zvláště obrazově), ale ta postava soudce, komentátora i posouvače děje mne časem začínala prudit více a více. Moralistní příběh, jehož zápletka je dnes ovšem pomalu nepochopitelná, neb kvůli takové lapálii dnes nikdo do takových extrému nejde. ()
Každým dalším filmem Jiřího Weisse se přesvědčuji o jeho neskutečném, nadčasovém a originálním projevu v tvorbě stylu, jakým svým filmům vtiskoval nezaměnitelnou tvář. Vždycky zaujme! Kamera Václava Hanuše snímá záběry z různých nevšedních úhlů a působí inovačně a nejen na svou dobu naprosto propracovaně. Promyšlený je i příběh, který vlastně začíná závěrem, aby se v retrospektivách vyprávění pohnutky hlavní hrdinky divákovi co nejvíce přiblížily a sami si tak diváci udělali úsudek o celé situaci, proč si Lída pustila plyn (žádný spoiler, to je hned úvodní scéna). Hereckou školu netřeba komentovat, to je klasa obrovská, hodně mě překvapil Svatopluk Matyáš jako potencionální ženich Lídy. První filmové roličky v rolích studentů si střihli Karla Chadimová, Zuzana Fišárková a Jiří Krampol. Víceméně depresivní hudební podklad klavírního preludia je použita Sonáta f moll - Appassionata od Ludwiga van Beethovena, která dějem tísnivě prostupuje. ()
Krásná studentka práv se zmítá mezi kybernetikem- mamánkem (S. Matyáš) a ženatým docentem (V. Ráž), s nímž před lety prožila vztah. Tuto banální historku, z níž je stále cítit Kohoutovo rozhořčení nad tím, jak mu V. Ráž přebral během natáčení Pyšné princezny manželku, povyšuje nad průměr Weissovo režijní uchopení. Dal bych plný počet, ale to by musel být Weiss ještě odvážnější a zbavit Kohoutovu předlohu těžkopádné divadelnosti. ()
Ako, jo, ten mylostny lichobeznik, kuzel, obdlznik ... to je jedno ... mal cosi do seba, a pribeh hovoril navyse pan v talare. len skoda ze miestami hlavne v strede to ma slabucke tempo a hodne nudy - este v 50. rokoch v CSR sa to dalo, ale ako pise fragre - dnes nikto do takychto podrobnosti proste nejde ....... zatuchlinu v case tu cititi na kilometre daleko : 50 % ()
Kdepak, v tomhle jsme kdysi byli naprostá špička. Dost zajímavě promyšlené psychologické drama, které opravdu funguje, všechny postavy v něm působí životně a hlavně přichází v rámci svého roku vzniku i s dost netradičním zpracováním, které bych čekal až o pár let později. Obzvlášť ale musím vyzdvihnout filmařskou stránku, protože ty záběry kamery byly povětšinou skutečně dokonalé, atmosférické a asi už dlouho jsem neviděl film s tak zdařilým citem pro tempo scén. A taky už jsem dlouho neviděl film o milostném trojúhelníku, který by mě dokázal po celou dobu zajímat (ona ho totiž spousta filmařů pojímá stejně mdle), ale za to může především Weissovo originální zpracování. Nedostalo mě to tolik, abych dal plný počet, ale zaujalo mě to rozhodně dost a určitě se na něco dalšího od Weisse podívám. 4* ()
Na svou dobu skvělé a na dnešní ale taky! Tolik originality co tento film má v současnosti nemá žádný. Závěrečná scéna a poslední soud s otevřeným konce, to je film zvládnutý na jedničku resp. na *pětku* :) ()
Originální jen přítomností soudce, dívat se 80 minut na utrápenou Tomášovou po čase unaví... ()
Mladá žena páchá sebevraždu plynem, když tu se u ní objeví chlapík ala Nebe nad Berlínem, drží v ruce její spis. Začne se probírat důvod jejího činu. Láska je tím prokletím. Zamotala se do vztahu se ženatým profesorem ve škole. Vše proniká na veřejnost, štěbetají si o tom všichni, manželka už to taky ví. Všichni jsou pod tlakem. Filmem prostupují různé retrospektivy v časové rovině. Nic není jednoduché. Film docela dobře vymyšlený i na tak vážné téma velmi dobře koukatelný. 75% ()
„A teď suďte můžete-li….“ Přiznám se, že mě tento film hodně překvapil a velmi uchvátil. Na to, že jde o film z konce padesátých let, jsem unešen Weisovou invencí všeho druhu a spoustou jeho filmařských nápadů. Ať už jde o krásnou práci s kamerou (viz třeba místy naklonění rámu což možná lze chápat jako jakési podtržení nestability milostného vztahu mezi Lidunkou a Petrem), netradiční (a někdy nelineální) způsob vyprávění (s velmi silnou rolí soudce/průvodce příběhem v podání vynikajícího Miloše Nedbala), spoustu hlubokých myšlenek ("Všechno lze napravit, jenom smrt je konečná.Ta udělá ze všeho katastrofu. Teprve smrt je zločinem.").. A to vše (podtrženo a sečteno) zarámováno krásnou Beethovenovou hudbou (nemohu si pomoct, ale jde o Appasionátu a nikoliv o sonátu f moll, jak zazní na konci z rádia). Někdo by mohl říct, že to co z dnešního pohledu již zastaralo, je samotná základní zápletka o nešťastné lásce studentky práv k ženatému profesorovi jež je nucena čelit společenským předsudkům. Morálka je dnes vskutku jiná než za let "budování socialismu" (viz hláška z lidu: "ty tomu říkáš láska, lidi tomu říkají skandál"). Přesto z čistě lidského hlediska jde o nadčasový příběh. Příběh o tom, že ne vždy platí, že "každý má právo na trochu štěstí..." Do života Lidunky Matysové vstoupili dva muži ("bezcharakterní intrikán" Vladimír Ráž a člověk, který by pro Lidunku "udělal všechno" Svatopluk Matyáš) A taky tři ženy, z nichž jedna, její vlastní matka ji sice říká, že chce pro ní jenom její dobro, ale nakonec ji od sebe drsně odhání. A co je výsledkem toho všeho? "To je omyl!", chce se křičet... Žádný omyl...jen (někdy) kruta realita. ()
Vzletný šíp Amorův. Tak kafkovská. Tíže křídel doletu. ()