Falstaff

V postavě Falstaffa Welles skvěle spojil bujarý komediální pohled s trudnomyslným dumáním o zvratech osudu. Falstaff spolu s princem Halem, ochotným se účastnit každé výtržnosti, vymetá krčmy a prožívá napínavá dobrodružství, aby byl hořce odmrštěn v okamžiku, kdy mladík nastoupí na královský trůn.

Orson Welles nalezl své alter-ego: při povrchním pohledu bychom mohli konstatovat, že se ve Falstaffovi převtělil do žokovitě tlustého vychloubačného mluvky, jenž malichernou a směšnou zbabělost svých skutků později zakrývá vodopády slov, v nichž hájí své udatenství. Avšak kresba Falstaffa není zdaleka jednoznačná: je to poživačný přítel dobrého pití, laškování s děvčaty, člověk odmítající si připustit své neduhy, ochotný se rozdělit, ale hlavně je to za všech okolností optimistická bytost. Je jistě směšný, dojemný, ale důvěra, jakou vkládá do přátelství, si zasluhuje uznání – i proto vyvolává soucit, když je posléze odmrštěn jako nejen nepotřebná, ale přímo zhoubná připomínka minulosti.

Falstaffovým věrným druhem a mnohdy dokonce iniciátorem divokých kousků (mezi nimiž nechybí oloupení zbožných pocestných) je totiž princ Jindra, následník trůnu. Když se ujme vlády, své někdejší nevázanosti i přátel se zříká. Falstaff pak záhy umírá nejen na své neduhy, ale především kvůli opovržlivé přezíravosti svého někdejšího druha, od něhož si sliboval (nejen pro sebe) výhodné místo u dvora...

Welles si všímá společenského zázemí, důležitý je smysl pro detailní rozkreslení tehdejších sociálních podmínek, ať již společenské spodiny (výmluvná je zejména ošuntělá hospoda s příbytky podobnými spíše brlohům) či nejvyšší aristokracie (zde jsou příznačné záběry ze vznosných katedrál). Zapojuje do komparsu postavy s výraznou obličejovou fyziognomií, souznívá tak s postupy Pasoliniho. Včleňuje drobné epizody snad až groteskního dopadu, např. výjevy, jak těžkotonážní obrnění rytíři musí být na koně vytahováni kladkostrojem.

Zatímco dialogové pasáže (a zejména všechny dvorské) ještě prozrazují vliv výchozího divadelního půdorysu, líčení Falstaffových nepravostí vykazuje více filmařských nápadů – ovšem nesporým inscenačním vrcholem je scéna krvavé bitvy, kdy proti Jindřichovi povstali odbojní šlechtici. Tato sekvence je natočena kamerou těkající často v detailech po bojišti, po probodávaných tělech, zběsilost dění umocňuje i střihová skladba, hraničící až s jakousi horečnatou vizí, jíž se proplétá zmateně pobíhající Falstaff.

Pokus vypreparovat Falstaffa z několika Shakespearových her, v nichž se objevuje (zejména z Jindřicha IV., ale také Jindřicha V. a Veselých paniček windsorských), akcentuje nejen tragikomické pojetí titulní postavy jako středověkého bohéma a výtržníka, ale také zevšeobecňující úvahu o bezohledné, necitelné zodpovědnosti, která ve jménu čisté pověsti razantně zavrhuje včerejší hříchy mládí. (Jan Jaroš, LFŠ 2007) (oficiální text distributora)