Nesmrtelný příběh
-
Immortal Story, The
Drama
Francie, 1968, 58 min
Režie:
Orson WellesHrají:
Jeanne Moreau, Orson Welles, Fernando ReyKomentáře uživatelů k filmu (4)
-
Houdini
Zlatý Medvěd - výběr(23.12.2005)
-
anais
Pomalé tempo příběhu nádherně evokuje atmosféru jakéhosi mravního bahna, apatie vůči lidským pocitům, která se rozprostírá v mysli starého muže. Jeho vědomí je ponořeno samo do sebe. Jednoho dne vypráví sluhovy/účetnímu příběh o starém muži, který potřebuje syna, ale už je příliš starý. Najme si tedy námořníka, aby strávil noc s jeho mladou ženou. Ti dva se za rozbřesku rozcházejí. Když se dozví, že jím vyprávěný příběh se ve skutečnosti nestal, že je to jen legenda, rozhodne se ho starý muž uskutečnit. Nedokáže snést vědomí, že se sám dotkl něčeho tak abstraktního jako je smyšlený příběh, pohádka. Existují jen fakta. Mladá dívka a námořník se tak stávají hlavními aktéry, loutkami v rukách tohoto manipulátora. Jejich láska se odehraje jen v rámci příběhu. Přesto přesáhne jeho hranice. Když už ne svým naplněním, tak alespoň dočasným sblížením. Film se sám pohybuje na hranici fantazie, pohádky. Atmosféra neskutečna je všudypřítomná, a to i přes naturálnost motivů, které vedou hlavní hrdiny (peníze, moc). Sledovat toto Wellesovo pozdní dílo může zážitek pomalý, ale nijak těžkopádný. Je promyšlený, dýchá z něj zkušenost.(25.11.2005)
-
Exkvizitor
Tady mě Orson Welles opravdu zklamal. Příběh filmu je poněkud banální - ale to bych ještě odpustil. Nicméně ta technická stránka (kterou jsem u Wellese vždy obdivoval)! Nuda, nuda, šeď, šeď. Jako by veškerá režisérova fantazie, hravost a pokusy s formou zmizely do nenávratna. Střih mi přišel dokonce vyloženě příšerný. Opravdu se mi nechce věřit, že Wellesovi bylo v době natáčení pouhých 53 let - hraje zde hlavní roli a vypadá naprosto příšerně (a věřte mi, že to není jenom líčidly). Čím dál víc se mi zdá, že Welles byl jako kometa: úžasně v mladém věku zazářil a velmi brzy zase vyhasl.(9.11.2005)
-
sinp
Pouhé torzo možného.... Nenechte se mýlit, snímek netrvá ani celou hodinu, jenže svou (ne)rytmikou a mimořádnou unylostí hodně brnká na nervy. Zpomalenost je všudypřítomná a divák ke konci nabývá až absurdního pocitu, že i to ptactvo kolem prozpěvuje v ospalém rytmu. V tomto smyslu by snímek mohl nepochybně fungovat jako psychicky dráždivá podívaná, která vlastní lakoničností jen utvrzuje nelidskost všech lidí kolem. K tomu schází dvě věci - napětí a věrohodnost. Napětí se nedostavuje, protože prostředí byť působí inscenačně, tak popírá jeden ze základních principů inscenace a to výrazné herectví. Leckdy působící až expresivním dojmem dle norem divadla. Zde nic takového. Každý ze sebe vypraví řeč stejně pomalu a nevzrušivě, nepochybně ďábelsky vyhlížející Orson Welles věčně sedí (případně něco pojídá) a nedochází k žádnému emočnímu vyvrcholení. Nedostatečná věrohodnost souvisí zase s tendencí Wellese vybírat s předloh něco, co pomáhá jeho sebeurčení. Což třeba u Falstaffa nevadí, není to dílo, ale soubor myšlenek a Orsonova originální variace. Tady dostává předloha Karen Blixen zřejmě pořádně zabrat. Nahodilé znaky velkých myšlenek tu jsou hned vedle absolutních banalit a znepokojivé je, že hlavně Welles má sklon dialogy pro jistotu někdy i třikrát zopakovat. Myslím, že nejvýstižněji to vyjádřil onen dánský námořník, když se zmateně ptal „Tomu říkáte příběh?“. Kdepak, jen levné torzo do televize, nedůstojné pro takového mistra.(7.2.2011)
