Proces

Filmový prepis Franza Kafku v podaní Orsona Wellesa je obdivuhodný. Podarilo sa mu majstrovsky vykresliť povestnú kafkovskú atmosféru (izolácie, absurdnosti, nelogickosti). Čiernobiely materiál, expresívne svietenie, výrazné podhľady, nadhľady či vychýlené kompozície zvádzajú k označeniu „noirovej“ adaptácie. Príbehu Jozefa K. táto štylizácia (a Wellesov rukopis) neskutočne svedčí. Navyše tu máme skvelé kulisy. Skľučujúce interiéry: divadelné, neraz expresionistické, kde sú stropy buď znížené až po hlavy protagonistov, alebo vysoké, tiahnuce sa až do neba (napr. taká banka vyzerá ako obrovský, nekončiaci sklad s open-space kanceláriami). Exteriéry zasa pôsobia postapokalypticky: ulice sú vyľudnené, bez zelene a života, budovy opustené a schátrané. Kasting je dokonalý: Norman Bates je konečne súdený, Welles sa opäť dotýka zla a oči tešia pôvabné dámy (Moreau, Schneider). Depresívna spokojnosť. (24.01.2023)

Téměř dokonalá adaptace. Šedivé sídliště, sterilní rozlehlá kancelář, obrovské prostory zejména v prostředí soudu, symbolizující malinkost člověka před systémem, nahánějící depku, to vše a ještě mnohem více podpořené temným, úderným Albinoniovým Adagiem v G moll. Akorát je těžké film vstřebat, neboť přeskakuje z atmosféry a tempa do poněkud dutých částí. Knihu jsem četl, což bylo veliké plus, i tak však nebude od věci na Wellesův Proces mrknout znova a plně ho docenit. (17.02.2011)

O tvorbu Franze Kafky jsem se nikdy nezajímala a na snímek jsem se dívala především kvůli Anthony Perkinsovi a také kvůli jménu velikána Orsona Wellese. Proces se nedá pochopit běžným způsobem. Ve snímku se stále hovoří, ale nic se v podstatě neděje. Když se Perkinsova postava dostala do budovy, kde byli v různých místnostech pozavíráni lidé, kteří takto zastávali jakési absurdní pozice, jsem začínala chápat, že tento snímek nemá "logické" vysvětlení, ale jedná se o jakousi bizarní a nesmyslnou verzi popisující fungování soudnického systému. Film má osobitou atmosféru, která vyzařuje podivný neklid, hrůzu, obavy a jakési nekonečno a spletitost věcí, které se vždy budou řídit podle vlastního řádu. (29.10.2012)

Sigmund Freud má pěknou diskusi o nevraživosti způsobené "malými rozdíly". Nemluví však o opaku, tedy zda se (lidé) velkých rozdílů přitahují. V případě Wellese a Kafky to nejspíš platí - tedy v tomto směru, z Kafkovy strany ovšem sotva.... Tomu, co jsem napsal před rokem už moc nerozumím. Nicméně: Kafkovy příběhy jsou z Doupěte a z doby Před zákonem (možno chápat časově i místně). Z Kafkovy minoritní literatury (Deleuze) tady moc nezbývá. Chybí i "pražská" atmosféra, bez níž je rovněž nemyslitelná. Všechno je jakési nabubřelé, divoké, nadměrné, hlavní hrdina mluví různými dikcemi atd. Nejlepší by asi bylo hned od začátku filmu na Kafku zcela zapomenout. (28.04.2019)

Tak. Další slovutné jméno světové literatury je za mnou (Kafka) a já jsem si opět dokázal, že se nejznámější autoři nejspíš trumfovali v tom, kdo napíše větší škvár. Upřímně musím říct, že nebýt Wellesovy skvělé režie, tak bych šel s hodnocením ještě níž, protože taková sračka se hned tak nevidí. 30% (26.07.2017)