Vojenský soud se vzbouřenci z lodi Caine

Súdne drámy vystavané na výborných dialógoch a skvelých hercoch mám rád, ale toto ma nejako nebavilo, jedna výpoveď strieda druhú, postupne si utvárate názor o obvinenom a zvrhnutom kapitánovi, no chýbal tomu nejaký výnimočný moment, nejaká katarzia, aké v tých naozaj kvalitných súdnych drámach bývajú. (30.06.2022)

Súdne drámy so zaujímavou zápletkou ma bavia a tento ju má...hlavne keď človek už videl originál kinofilm z 50. rokov a vie, čo má čakať. V tomto televíznom spracovaní sa zapodievajú iba tou pasážou pôvodneho filmu, ktorá je o súdnom procese. Pôvodny film stál na Bogartovi, televízny takúto hviezdu nemá (mladý Daniels vtedy hviezdou nebol), vystačí si ale s inými vecami. Ak sa divák zažerie do procesu, ako sa to stalo aj mne, nuda vonkoncom nehrozí a film utečie temer ako voda. Od začiatku sa ide na vec a obsahuje aj niekoľko zaujímavých myšlienok - ako napr. to, že ak by vylúčili všetkých vojenských dôstojníkov pre nejaké ich psychické problémy, bolo by po armáde alebo že pri nátlaku sa väčšina ľudí zachová zbabelo. Na samotnom spracovaní filmu odohrávajúcom sa iba v jednej telocvični sa síce silne podpisuje 'televíznosť', iné veci to však kompenzujú, aj preto s odretými ušami 4 námornícke *. (28.07.2019)

K vyhledání tohodle filmu v předstihu mně přimělo už snad třetí shlédnutí Vzpoury na lodi Caine z roku 1954. Tenhle film pokládám za jeden z nejlepších amerických válečných filmů z padesátých let, kdy mně uchvátil jak námětem a civilností v podání, tak hereckými výkony. Vojenský soud se vzbouřenci jsem zhlédl později a i přes vysoků "rating" tady mně hodně zklamal. Soudní dramata pokládám obecně za atraktivní téma, těch vojenských je plno třeba v seriálu JAG. Tady ale autor zjevně chtěl dotáhnout a překonat něco, co bylo (alepoň podle mně) prakticky dotažené do dokonalosti a to jak ve věcné tak v emocionální rovině. Slabinou tohoto díla je scénář (popř. původní divadelní hra), který nedává hercům možnost vytvořit důvěryhodné postavy. Kapitán Queeg je přehraný až ke karikatuře, dlouhatánský projev obhájce na večírku působí zmatečně a z filmu se zcela vytratil fakt, že teprve během procesu poručík Maryk poznal, jaký je poručík Keith přítel, když se nepřiznal ke skutečnosti, že to byl on, kdo tohoto osobně čestného, ale ne příliš inteligentního muže navedl na představu, že kapitán je duševně chorý. V původním filmu zcela správně večírek nepořádá Keith, ale ostatní důstojníci a Keith přichází nezván. Maryk už s ním nechce mít nic společného, tady to posrádá logiku, Maryk by musle být tak neuvěřitelně prostoduchý, že by pak neměl ani nato, aby byl záložním důstojníkem US Navy....O židovskou tématiku nepřikrášlený a podstatně stručnější projev obhájce na večírku je mnohem emocionálnější a uvěřitelnější, než ono blábolení o matce uvařené do kostky mýdla. Takže celkově zklamání, které je možná o to větší, že člověk ví, jak "to bylo doopravdy", on ten děj na lodi převyprávěný do procesu v tomto filmu působí rovněž mnohem méně přesvědčivě, když jsme nebyli sami svědky toho, co se opravdu stalo. No, a postava neurotiského psychiatra zmatek dokresluje. Takže, dvě hvězdy za prostředí, kameru a za pokus něco podobného udělat. Ale jenom za snahu - mezi námi, řada epizod JAGu je mnohem lepší.....a mám na mysli scény výhradně ze soudní síně. (16.08.2011)

Nejednoznačně pojaté soudní drama, které po drtivou část své délky neopustí soudní síň (zabírá-li něco mimo ni, pořád jde o pohled ze soudní síně) a přímo tak odkazuje ke svému divadelnímu základu. V konfrontaci s jinými kusy podobného typu (model je až na vyjímky vždy stejný) vyznívá obsah v až ironické rovině, kdy původně obvykle rozehrané party boří se v závěrečném večírkovém aranžmá. Divák, lépe obeznámený z Altmanovou tvorbou, ale dobře ví, že být to jinak, něco by nebylo v pořádku. II Scénář: Herman Wouk (stejnojmennou divadelní hru napsal na základě vlastního románu THE CAIN MUTINY, oceněného Pulitzerovou cenou). 80% (14.12.2010)

Asi bych se přiklonila k oběma stranám (příznivců i těch s vlažnějšími ohlasy a komentáři). Natočit film, ve kterém kamera téměř neopustí jednu místnost, dívat se na něj po skoro 25 letech a nechat se strhnout, to je kumšt. Ale taky musím uznat, že už jsem viděla napínavější dramata, právě třeba ze soudní síně. Za shlédnutí to ale určitě stojí. (19.08.2011)