Na Větrné hůrce

Krásne ateliéry s pozadím krajinky, ktoré dotvárajú už tak neopakovateľnú atmosféru sú vo Wylerových rukách skrátka stávkou na istotu. Jeden z najkrajších koncov, aké pozná čiernobiele plátno iba potvrdzuje, že aj Brontëho kult sa dá s úctou natočiť. No a to ručné remeslo je proste neopakovateľné a v niektorých pasážach skutočne len márne lapám po dychu. (10.09.2013)

Pro mě je nepřekonatelná verze s Ralphem Fiennesem, která mi přišla podstatně barvitější. A rozhodně ne proto, že na rozdíl od téhle barevná je. Wylerův film je pro mě statickým a ničím nevybočujícím příběhem o lásce a zradě na pozadí severoanglických vřesovišť. A dokonale neživotným, což se týká i herců, čemuž nerozumím, protože Olivier i Oberonová mě mockrát donutili k potlesku. Tady ale ne. Ten film má v podstatě všechno kromě atmosféry, šťávy a života, přesvědčivosti, díky které jsem měla u knihy i Fiennesovy verze pocit, že stojím na pokraji hluboké rokle, točí se mi hlava při pohledu do její černé hloubky, mrazivý vítr mi proniká až do kostní dřeně a slyším pláč duchů. Toho jsem se zde nedočkala. A další potíž byla, že Heathcliff v mých představách je poloviční démon, jehož nezkrotí lidská síla. Olivierův ve mně budí pocit, že by ho zkrotilo pár pohlavků a půlhodinové klečení na hanbě. (28.07.2007)

Podobné ako v prípade o 31 rokov mladšej verzie známeho románu. Olivier je rovnako silný ako je tomu v prípade Daltona. Tu však dostávajú aj ostatné postavy svoj priestor. Mne sa páčili hlavne prevedenia v podaní Flory Robsonovej a Davida Nivena. Škoda ale, že jeho postava nedostala takmer žiadnu charizmu. Prerozprávanie je fajn, mysteriózny nádych si ale mohli odpustiť. (20.05.2020)

Černobílým filmům zkrátka neodolám, je to jako otevřená kniha na stole nebo někde položená fidorka (hořká s čokoládovou náplní) nebo skvělý romantický příběh o hříčkách osudu a svízelích lásky... Tuto verzi Větrné hůrky jsem si kupodivu nechala na konec, ale nemá se na konec nechat právě to nejlepší? ___ I am Heathcliff. (01.06.2012)

Knihu jsem nečetl a tak můj komentář může být trochu mimo. Melodrama s některými silnými momenty (asi nejhezčí pro mne byla ta pasáž, kdy pianistka hraje na cemballo a setkají se pohledy Katy a Heatcliffa), ale nějak mi tam chybělao víc lyričnosti a poetiky. A především v tom filmu nebyl vůbec Bůh! Což se mi v příběhu 19. stol. zdá nepravděpodobné. Na mne ten příběh působí vysloveně depresivně a mladým lidem bych ho určitě nedoporučoval... (09.08.2020)