Tento hraný dokument slavného tvůrce Dzigy Vertova je jedním z prvních sovětských zvukových filmů. Natáčení začalo již roku 1929, ale pro množství technických potíží byl uveden až v roce 1931. V mnoha takřka experimentálních dokumentárních záběrech zachycuje život a práci dělníků v Doněcké uhelné pánvi. I po více než sedmdesáti letech se nám skýtá úžasná podívaná, přestože film posloužil především tehdejšímu režimu. Charles Chaplin o Symfonii Donbasu údajně prohlásil, že se jedná o nejlepší symfonii všech dob. (Pedro.p)
Nechápu neustále srovnávání Vertovových filmů s jeho chef d'oeuvre Mužem s kinoaparátem! Vertov byl experimentátor. Každý jeho snímek je něčím unikátní a nesrovnatelný s ostatními a tak je k němu potřeba přistupovat. Symfonie Donbasu opět ukazuje jak neuvěřitelně vnímavý byl Vertov ke všemu co jej obklopovalo. Jeho schopnost svázat nesvazatelné v jeden perfektně fungující celek mě bude vždy fascinovat... Scéna se strháváním věžičky je výborná! 4 kvůli zvuku, který se ke konci stává téměř nesnesitelným - chápu, že se jedná o snímek z roku 31, ale....
Tak teprve tady jsem odhalil hlavní inspirační zdroj Godardovy "Pravdy", jakožto i několika jeho dalších filmů stvořených v období Skupiny Dzigy Vertova. Pravda i Symfonie Donbasu jsou vytvořeny dle přísně rytmického klíče (který v obou případech spoluvytváří zvuková stopa) - Symfonie Donbasu však podstatně více spoléhá na samostatné obrazy (jejichž vnitřní kompozice upomíná zejména na ruský konstruktivismus), jejich rafinovanou montáž, a hudbu. Pravda je - vedle montáže - rytmizována pomocí slovního komentáře, který hraje současně dominatní významotvornou roli. Tento komentář je však bohužel naprostý blábol. Ano, i v Symfonii Donbasu občas zazní nějaká ta floskule z marx-leninských brožur. Pravda je však na nich primárně postavena. Proto je Vertovův (byť jednoznačně době poplatný) avantgardní film dodnes v řadě ohledů inspirující, zatímco o 40 let novější Godardův avantgardní "remake" patří dávno do starého železa (jak dnes uznává i jeho autor).
Film, ze kterého mě rozbolela hlava. Začátek je plný nápadů a kouzel s možnostmi zvukového filmu, svěžest však rychle vyprchává a scény z uhelných dolů jsou už dost zdlouhavé a navíc se ještě musí přidat kolektivizace. Muži s kinoaparátem film nesahá ani po kotníky, ale po technické stránce za shlédnutí přeci jen stojí.
