George Orson Welles přišel na svět 6. května 1915 v Kenosha ve státě Wisconsin. Narodil se do rodiny známého a zámožného vynálezce a továrníka Richarda Heada Wellese (vynalezl karbidovou lampu), který však v roce 1917 ve 46 letech prodal svou firmu a odešel do důchodu, ve kterém se více než čemukoliv jinému věnoval konzumaci alkoholu. Orsoniva matka byla koncertní klavírní virtuoska, sufražetka Beatrice Ives Wellesová. Když byly Orsonovi 4 roky, odstěhovala se rodina do Chicaga. Už jako dítě byl velice nadaný. Maloval, hrál na piano a zkoušel iluzionistické triky- později dokonce kdesi prohlásil, že kdyby nebyl režisérem, stal by se kouzelníkem. Poté, co mu matka v devíti letech zemřela, začal s otcem cestovat a dvakrát spolu objeli svět. Ve 13 letech jej stále více alkoholismu propadající otec poslal do internátní Toddovy školy ve Woodstocku ve státě Illinois . Orson se zařekl, že s otcem nepromluví do té doby, než přestane pít. O dva roky později Richard H. Welles zemřel a Orsonovým opatrovníkem se stal rodinný přítel Dr. Maurice Bernstein z Chicaga. V roce 1931 školu mladý Welles dokončil. Šel studovat dálkově na chicagském uměleckém institutu a pracoval jako reportér. V šestnácti letech odešel do Irska, kde v dublinském Gate Theatre ztvárnil svou první divadelní roli ve hře Hamlet. Vydržel zde rok a opět vyrazil na cestu, tentokrát do Maroka, odkud se vydal do Španělska, kde si vydělával psaním brakové literatury a dokonce si tu i na vlastní kůži vyzkoušel, jaké je to postavit se tváří v tvář býkovi v koridě.
Roku 1933 se stal na doporučení dramatika a herce Thorntena Wildera členem ochotnické herecké společnosti Katherin Cornellové, s kterou cestoval rok po Spojených státech. V ní debutoval ztvárněním postavy Tybalta v „Romeovi a Julii“. Důležitou pro jeho další směřování bylo jeho obsazení do role Mercucia v témže Shakespearově dramatu. V ní jej viděl spisovatel a herec John Houseman, který mu v roce 1934 nabídl možnost zahrát si v jeho představení „Panic“. Jeho zkrácená verze pak byla vysílána v rozhlase a po úspěchu, který se dostavil, se před Wellesem otevřela cesta k rozhlasovému mikrofonu. To byl faktický začátek jeho závratné kariéry. V roce 1934 zároveň natočil svůj první krátkometrážní film „The Heart of Age“ a také se oženil s Virginií Nicholsonovou, se kterou měl později dceru s poněkud podivným jménem Christopher. O tři roky později založil spolu s Housemanem The Mercury Theatre, ve kterém inscenoval např. Shakesparova „Julia Caesara“. Jeho režijním debutem byl ale „Macbeth“, kterého nastudoval pro černošské lidové divadlo . Od roku 1938 se s herci ze svého divadla angažoval v show „The Mercury Theatre on the Air“, která byla vysílána na stanici CBS a ve které uváděl rozhlasové hry. Nejvýznamnější byla inscenace knihy H.G. Wellse „Válka světů“ z roku 1938, která byla prezentována prostřednictvím běžných zpravodajských metod. Welles se ujal role rozhlasového reportéra, který v krátkých několikaminutových zprávách, mezi něž byly vkládány pěvecká a hudební vystoupení, informoval o mimozemské invazi na planetu Zemi. Během tohoto vysílání stoupla sledovanost „reportáže“ z původního jednoho milionu posluchačů až na milionů šest a Welles působil tak přesvědčivě, že statisíce lidí na západním pobřeží Spojených států propadly panice a prchaly do vnitrozemí. Několik lidí dokonce v očekávání konce lidské civilizace spáchalo sebevraždu. „Válka světů“, míněná původně jako halloweenský žert, se stala nejslavnější rozhlasovou hrou všech dob.
V roce 1940 podepsal Welles smlouvu s hollywoodským filmovým studiem RKO. Tento kontrakt zaručoval mladému umělci 225 tisíc dolarů na natočení dvou filmů a absolutní tvůrčí svobodu. Jednalo se zřejmě o nejlepší podmínky, které kdy Hollywood nezkušenému filmaři nabídl. Jeho prvním celovečerním filmem byl OBČAN KANE (1941), k němuž spolu s Hermanem J. Mankiewiczem napsal scénář, režíroval jej a hrál v něm hlavní roli. Ve svých pouhých 25 letech se mu podařilo herecky se vypořádat s neuvěřitelným věkovým rozpětím miliardáře Charlese Fostera Kanea, kterého hrál od boháčových dvaceti let až do smrti. Ještě před premiérou se vyskytlo ne neopodstatněné podezření, že nelichotivě vylíčený Kane má svůj předobraz v americkém mediálním magnátovi Williamu Randolphu Hearstovi. Hearst proto rozpoutal proti snímku mediální válku, informace o něm se neobjevily ani v jednom z jím vlastněných sdělovacích prostředků. Mladým režisérem se dokonce poté, co byl Hearstem obviněn z propagace komunismu, začala zabývat FBI, která ovšem uznala obvinění za neopodstatněné a vyšetřování ukončila. Následky byly drtivé. Film se stal propadákem, prodělal 150 tisíc dolarů. Alespoň částečným zadostiučiněním mohl být Oscar za scénář.
Welles se vrátil jako režisér v roce 1942 filmem THE MAGNIFICENT AMBERSONS, ke kterému napsal scénář spolu s Josephem Cottenem, jenž se herecky podílel na OBČANU KANEOVI. Film však nestihl zcela dokončit, protože odjel na natáčení do Ria de Janeira. Ještě před odjezdem režisérsky spolupracoval na natáčení filmu „Jurney into Fear“ (1942). Když se vrátil, zjistil, že společnost „The Magnificence Ambersons“ ze strachu z další blamáže sestříhala (zkrátila je o 43 minut!) a uvedla do kin. Snímek opět propadl. Neúspěch, kvůli kterému byl Welles spolu se svými „mercuryovskými“ herci vyhozen z RKO a ještě získal v Hollywoodu pověst člověka, který není schopen natočit výdělečný film, mladého tvůrce silně zasáhl a zcela se z této rány nikdy nevzpamatoval.
Jeho dalším pokusem byl CIZINEC (1946), který natočil s finančním přispěním nezávislého producenta Sama Spiegela. Tento snímek ale postrádal téměř jakékoliv prvky charakteristické pro jeho ostatní díla. Svůj talent znovu prokázal až filmem DÁMA ZE ŠANGHAJE (1948), ve kterém s ním pod jeho režií hrála jeho druhá manželka a matka jejich dcery Rebeccy Rita Hayworthová, se kterou se však nedlouho po natáčení rozvedl.
V roce 1948 začal utvářet svou slavnou shakespearovskou filmovou trilogii, když uvedl na filmová plátna tragédii „Macbeth“, která ovšem opět diváky do kin nepřilákala Ještě téhož roku odjel Welles do Evropy.Ve Francii natočil „The Tragedy of Othello: The Moor of Venice“(1952), který vyhrál v roce 1952 Grand Prix v Cannes.
Roku 1955 se oženil potřetí, tentokrát s Paolou Moriovou, která hrála v jeho filmu MR. ARKADIN (1955) a měl s ní dceru Beatrice. O tři léta později, roku 1958 se vrátil do Hollywoodu, aby zde natočil snímek, který je považován za oficiální závěr série filmů-noir, DOTEK ZLA. Byl to Charlton Heston, v té době herecká hvězda, který si přál hrát pod jeho taktovkou, a proto jej silou své osobnosti a divácké popularity prosadil na režisérský post. Představitelé studia Universal pak museli mít trochu rozporuplné pocity, protože ve Spojených státech snímek sice - jak jinak- propadl, ale získal ocenění na bruselské světové výstavě.
Ve své filmařské činnosti pokračoval Welles znovu v Evropě. Ve Francii vytvořil adaptaci známé knihy Franze Kafky PROCES a roku 1965 zakončil svou výše zmíněnou trilogii španělsko- švýcarským koprodukčním snímkem CAMPANADES A MEDIANOCHE (1965). Do USA se definitivně vrátil na samém začátku sedmdesátých let. V roce 1975 si pak napsal a zrežíroval polodokumentární film „F for Fake“, který je jeho posledním celovečerním dílem. Téhož roku mu Americký filmový institut udělil ocenění za celoživotní dílo a v roce 1984 mu The Directors Guild of America (volně přeloženo americká asociace režisérů) projevila nejvyšší možné uznání, když mu přidělila D.W.Griffith Award. Martin Scorsese o něm prohlásil, že k tomu, aby se stali filmovými režiséry, inspiroval více lidí než kdokoliv jiný v historii filmu.
Jako herec se objevil i v mnoha filmech, které nerežíroval. Mezi nejznámější určitě patří „Casino Royale“(1967) a HLAVA 22. I později ztvárňoval role v divadle. Například roku 1951 hrál v Londýně v „Othellovi“ a o pět let později účinkoval v New Yorku v „Králi Learovi“.
10. října 1985 zemřel na srdeční záchvat, který ho postihl při práci. Psal si právě poznámky pro filmovou scénu, kterou měl toho dne natočit. Jeho ostatky byly pohřbeny ve Španělsku. Zbylo po něm čtrnáct filmů, které začal točit a z různých důvodů je nedokončil.
