Vladimír Pavlar

Vladimír Pavlar se narodil jako Vladimír Patzelt 10. května 1915 v Zastávce u Brna do dělnické rodiny. Jeho matka byla dělnicí ve stáčírně piva. Jako student navštěvoval obecnou školu v rodné Zastávce a měšťanku v Brně. Jako milovník divadla odešel na brněnskou Státní konzervatoř a absolvoval její dramatické oddělení u profesora Rudolfa Waltera (1933 – 1937). Během studií, a až do roku 1939, hostoval (včetně vojenské presenční služby) v činohře Národním divadla v Brně.

V letech 1939 – 1942 se jeho jméno objevuje v pražských análech jako příležitostný rozhlasový a filmový herec. Už jako profesionál vystupoval na jevišti Lidového divadla Antonína Fencla (srpen 1942 – jaro 1944). A od září 1944 do konce okupace v květnu 1945 byl totálně nasazen ve zbrojovce v Brně a pracoval pro brněnský rozhlas. Po válce se opět vrátil do brněnského Národního divadla (1945 – 1946), ale další sezónu (1946 – 1947) zde již vystupoval opět jako host. Před divadlem totiž upřednostnil politickou práci ve Svazu mládeže.

Odešel do Plzně a stal se reportérem a režisérem v rozhlasovém studiu (1947 – 1951). Na krátkou dobu hereckou práci opět opustil, půl roku se živil manuelní prací ve Škodovce v Plzni a v roce 1952 v družstvu Dyha. I při práci ale hrál s ochotníky. Vrátil se do rodného kraje, od 1. května 1953 byl do svého odchodu na odpočinek představitelem středních a menších charakterních rolí ve známém Divadle bratří Mrštíků v Brně (dnešní Městské divadlo Brno).

Vladimír Pavlar byl charakterním hercem menších rolí. Úlohy vytvářel s přesným přístupem, střídmými gesty a mimikou, příjemným hlasovým projevem a menší postavou, potrženou ještě vysokým čelem, úzkýma modrýma očima a propracovanou prací horních končetin. Za svoji divadelní praxi, která trvala přes čtyřicet let, nahrál Pavlar přes šedesát divadelních postav. Jeho nejplodnější a nejvýznamnější herecká léta jsou spjata s působením v Brně.

Kvůli svým mimopražským angažmá se k významnější filmové práci dostal až v normalizačních 70. letech. I když hrál ve čtyřech snímcích, celkem vytvořil jen dvě různé úlohy. Díky svému fyzickému zjevu a dispozicím se celkem třikrát převtělil do historické postavy ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Bohužel byl Pavlar nucen tohoto významného českého politika zpodobňovat podle nuceného diktátu ÚV KSČ v politicky zkreslených historických „dokumentech“.

Poprvé měli diváci možnost shlédnou Pavlara – Masaryka ve Vávrově rekonstrukci tragických událostí roku 1938 končící zrádným Mnichovem a rozbitím Československa DNY ZRADY (1973). Zde Masaryk, ještě jako československý velvyslanec v Londýně, tlumočí československé vládě výsledky vyjednávání londýnské vlády v čele s ministerským předsedou Nevillem Chamberlainem (Jaroslav Radimecký) s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem (Gunnar Möller) a poté podává i odpověď od naší vlády.

Ve druhém pokračování Vávrovy válečné trilogie SOKOLOVO (1974) je již Masaryk ministrem zahraničí v londýnském exilu. A s prezidentem Edvardem Benešem (Jiří Pleskot) projednává v roce 1942 možnou budoucí poválečnou situaci v osvobozené vlasti. Když o tři roky později zfilmoval režisér Vojtěch Trapl, ovšem velmi zkresleně, události z únorových dnů roku 1948 VÍTĚZNÝ LID (1977), povolal Vladimíra Pavlara, aby si opět zopakoval „svého“ politika, jenž podá s ostatními demokratickými ministry demisi, vyvrcholí tím tak politická krize a uchopení komunistické vlády v československé republice.

Jedinou „nehistorickou“ postavu generála Korty, jenž má řadu let neshody se svým synem Peterem (Juraj Kukura), si Vladimír Pavlar zahrál ve slovenském psychologickém dramatu Dušana Trančíka KONCERT PRE POZOSTALÝCH (1976). Jak již bylo řečeno, značná část Pavlarova hereckého života spočívala taktéž v práci pro rozhlas (např. různá recitační pásma či pohádky pro děti). Vladimír Pavlar zemřel 16. března 1982 v Brně v nedožitých šedesáti sedmi letech.

Jaroslav "krib" Lopour