Významný švédský filmový a divadelní herec, scénárista, režisér, producent, dramatik, spisovatel a básník Erland Josephson se narodil 15. června 1923 ve Stockholmu do prominentní židovské rodiny, která vždy projevovala vřelý vztah ke kultuře. Po studiích na Stockholmské univerzitě získal angažmá jako herec v divadlech v Hälsinborgu, Göteborgu a v roce 1956 se stal členem Královského dramatického divadla ve Stockholmu. O deset let později se zde stal po Ingmaru Bergmanovi uměleckým ředitelem, kterým zůstal až do roku 1975.
S Bergmanem se Josephson seznámil již koncem třicátých let, kdy spolu pracovali v jednom divadle. Byl to právě Bergman, který mu později v roce 1946 svěřil první malou filmovou roli ve svém snímku PRŠÍ NÁM NA LÁSKU. V průběhu následujících téměř šedesáti let účinkoval ve čtrnácti jeho filmech, které mu zajistily celosvětovou slávu a trvalé místo nejen ve švédské kinematografii. Sám Josephson o jejich celoživotním přátelství a spolupráci řekl: „Práce s Ingmarem byla pro mě vždy radost a nesmírná zkušenost.“ Ostatně Erland Josephson je jediný herec, který se od 40. let objevil v Bergmanových filmech ve všech následujících dekádách dvacátého a začátku jednadvacátého století. V roce 1950 ztvárnil malou roli ve snímku NA RADOST, o osm let později se objevil v NEŽ SE ROZEDNÍ a ve stejném roce také vedle Maxe von Sydowa ve filmu TVÁŘ. Ten byl také na dlouhých deset let posledním filmem, ve kterém hrál, než se na stříbrné plátno znovu vrátil rolí barona von Merkens v Bergmanově snímku HODINA VLKŮ. Následovala pravidelná účinkování ve slavných filmech, které již neodmyslitelně patří do zlatého fondu – NÁRUŽIVOST (1969), ŠEPOTY A VÝKŘIKY (1972), SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA (1973), KOUZELNÁ FLÉTNA (1975), TVÁŘÍ V TVÁŘ (1976), PODZIMNÍ SONÁTA (1978) a FANNY A ALEXANDER (1982). Josephson pokračoval ve spolupráci se slavným filmařem i v éře, kdy ten natáčel již výhradně pro televizi - PO ZKOUŠCE (1984) nebo LARMAR OCH GÖR SIG TILL (1997), po třiceti letech zazářil vedle Liv Ullmanové též ve volném pokračování Scén z manželského života nazvaném SARABAND (2003), jež se také stalo úplně posledním dílem bohaté filmografie slavného režiséra. Vztah Ingmara Bergmana k hercům a Erlandu Josephsonovi zvlášť velmi výstižně popsal Francois Truffaut již v roce 1958: „Bergmanova prvořadá síla spočívá ve vedení jeho herců. Svěřuje hlavní role ve svých filmech pěti nebo šesti hercům, které má nejraději, ale nikdy je neškatulkuje. Jsou naprosto odlišní film od filmu, přičemž často hrají typově zcela opačné role.“
Pozice, kterou si Erland Josephson ve filmu vybudoval, jeho schopnost dokonale ztvárnit charakterní postavy a v neposlední řadě jeho vztah k umění a kultuře, to vše napomohlo tomu, že se o něj začali zajímat i zahraniční režiséři, jejichž jména byla a jsou ve světové kinematografii pojmem. Tento průnik za hranice Švédska přišel v roce 1977, kdy ve snímku MIMO DOBRO A ZLO italské filmařky Liliany Cavani ztvárnil postavu Friedricha Nietzscheho. Následovala spolupráce s režiséry Franco Brusatim (DIMENTICARE VENEZIA, 1980), Phillipem Kaufmanem (NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ, 1988), Istvánem Szabó (HANUSSEN, 1988), Peterem Greenwayem (PROSPEROVY KNIHY, 1991) a především se sovětským géniem Andrejem Tarkovským (NOSTALGIE, 1983 a OBĚŤ, 1986). Byla mu dokonce nabídnuta role v hollywoodském trháku ČELISTI 2, odmítl ji však se slovy: „Radši bych svedl intelektuální bitvu s Liv Ullman, než bojoval s nějakými žraloky.“ Zde uvedený výčet filmů, v nichž Josephson hrál, však pochopitelně zdaleka není kompletní.
Erland Josephson není pouze herec. Jeho aktivity jsou rozsáhlé a úspěchy zaznamenává i v ostatních oblastech kulturního života. Pokud bychom ještě zůstali u filmu, není možné nezmínit jeho scénáristické a režisérské počiny. Spolupracoval na několika scénářích – mj. i s Bergmanem na LUSTGARDEN (rež. Alfa Kjellina,1961) a A CO VŠECHNY TY ŽENY (rež. Ingmar Bergman, 1964) – v obou případech pod pseudonymem Buntel Eriksson. Se Svenem Nykvistem a Ingrid Thulin spolurežíroval snímek EN OCH EN (1978), samostatně pak vedl filmy RÄTT UT I LUFTEN (1978) a MARMELADUPPROTET (1980). Jak je patrné z jeho scénáristických úspěchů, Josephson je též schopným mužem pera. Již od čtyřicátých let píše poezii i prózu (básnické sbírky Cirkel – 1946, Lyssnarpost – 1949, kolem patnácti románů, novel a biografických knih), napsal řadu her pro divadlo i rozhlas a publikoval články v periodickém tisku.
V roce 1959 se oženil s herečkou Kristinou Adolphson, herečkou byla i jeho druhá manželka Barbro Larsson. Erland Josephson má celkem pět dětí, z nichž dvě – Charlotta Larsson a Fanny Josephson – jsou také filmové a divadelní herečky. Josephson obdržel řadu filmových i literárních ocenění, byl též členem poroty na MFF v Benátkách v roce 1984. Trpí Parkinsonovou chorobou.
