Narodila se 29.8.1915 ve Stockholmu ve Švédsku. Když jí byly tři roky, zemřela jí maminka Frida a vychovával ji jen otec Jaspis. Brzy rozpoznal její talent a přivedl ji k divadlu a herectví. Po smrti otce žila v početné rodině u strýce Otta, který ji v hraní také plně podporoval. V roce 1933 se tedy začala ucházet o stipendium do Královské herecké školy, kam byla přijata. Ještě téhož roku se seznámila se švédským lékařem Petterem Aronem Lindströmem a po čtyřech letech - 10.7.1937 - se vzali.
Ve Švédsku natočila svůj první film, MOST MNICHŮ. Nebyl však příliš úspěšný. Naplno ji proslavilo až INTERMEZZO (1936). V téže době dostala nabídku z Německa, v Berlíně natočila ČTYŘI KAMARÁDY, čímž její spolupráce s Německem skončila. Válka byla na spadnutí a Ingrid utíkala před nacisty. Vrátila se do Švédska a v září 1938 se jí narodila dcera Friedel Pia. Vzápětí dostala nabídku z Ameriky - producent David O´Selznick viděl INTERMEZZO a rozhodl se pro remake. Jejím partnerem zde byl Leslie Howard a teprve americká verze tohoto filmu ji vynesla mezi skutečné hvězdy. Odmítala však změnit image a přijmout hollywoodský způsob života. Když v Evropě vypukla válka, rozhodli se s Petterem a malou Piou natrvalo usadit v USA.
Ingrid přijala americké občanství a v roce 1942 natočila svůj nejslavnější film CASABLANCA. Jejím hereckým partnerem byl Humphrey Bogart a jejich příběh Ricka a Ilsy je dodnes považován za nejkrásnější romanci. Následující rok dostala roli Marie v adaptaci románu Ernesta Hemingwaye KOMU ZVONÍ HRANA. Hemingway si ji prý do hlavní role sám vybral. O rok později za roli duševně narušené Pauly v PLYNOVÝCH LAMPÁCH pod režijním vedením George Cukora dostala svého prvního Oscara. V druhé polovině 40. let spolupracovala i s Alfredem Hitchcockem, natočili spolu ROZDVOJENOU DUŠI, kde se objevila po boku Gregoryho Pecka, POVĚSTNÉHO MUŽE s Carym Grantem a POD OBRATNÍKEM KOZOROHA s Josephem Cottenem. Mezitím přišlo pár méně významných rolí, až v roce 1948 JOHANKA Z ARKU, jedna z jejích nejoblíbenějších. Během natáčení se zapletla s režisérem Victorem Flemingem a podala žádost o rozvod. Lindström souhlasil.
I přesto se Ingrid stala miláčkem obecenstva. Lidé ji zbožňovali, ovšem jen do té doby, než je zradila. A nejen je. Začalo to tím, že požádala o spolupráci italského režiséra Roberta Rosselliniho. Už jako milenci spolu odjeli na ostrov STROMBOLI, aby zde natočili stejnojmenný film. Byl však označen za propadák a na mnoha místech i zakázán. Ingrid zjistila, že s Rossellinim čeká dítě. V té době však ještě ani jeden nebyli rozvedeni, a tak byl na světě nevídaný skandál. V roce 1950 se jí narodil syn Roberto. S Rossellinim se vzali o dva roky později a téhož roku mu Ingrid dala dvojčata Isottu a Isabellu. Život po boku panovačného a majetnického muže ji však značně vyčerpával, tím spíš, že jí zakázal točit s jinými režiséry. Roku 1956 si zahrála ve filmu ELENA A MUŽI, režisérem byl Jean Renoir. Následující rok se s Rossellinim rozvedla. Vrátila se do USA a natočila ANASTASII, výpravný příběh ruské princezny, která se z miláčka stane vyděděncem a postupně se vrátí zpět. Roberto se rozzuřil a oznámil světu, že to bude propadák. Nebyla to pravda. Ingrid získala druhého Oscara. Její návrat byl triumfální. Roku 1957 jí bylo odpuštěno navždy.
Téhož roku se potřetí vdala - tentokrát za filmového producenta Larse Schmidta. V klidném svazku s ním žila jednadvacet let. V roce 1969 natočila komedii KAKTUSOVÝ KVĚT s Walterem Matthauem. Zde dokázala, že umí být dobrá i v tomto žánru. O čtyři roky později v roli staré švédské misionářky hraje ve VRAŽDĚ V ORIENT EXPRESSU podle románu Agathy Christie. Původně to byla vedlejší role, Ingrid z ní však dokázala udělat hlavní. V šedesáti letech získala svého třetího Oscara. V té době ovšem už věděla, že trpí rakovinou a musela podstoupit amputaci prsu. Nemoc se stále zhoršovala. Počátkem roku 1978 měla novou práci - točila PODZIMNÍ SONÁTU s Ingmarem Bergmanem. Na plátně se tentokrát ukázala její skrytá tvář - plná zoufalství, smutku a touhy po životě.
Její poslední film se jmenoval ŽENA JMÉNEM GOLDA, životopisný příběh izraelské političky Goldy Meirové. Ingrid zemřela osm měsíců po jeho dokončení - v roce 1982, ve stejný den jako se narodila, 29. srpna. Přestože Schmidta opustila v roce 1978, zůstal s ní až do poslední chvíle. Spolu s jejími nejbližšími ji doprovázel na poslední cestě. Ingrid zemřela s vědomím, že je milována. Za roli Goldy jí byla posmrtně udělena cena Emmy, kterou za ni převzala její nejstarší dcera Pia.
