V roce 1962 absolvoval J. Menzel na pražské FAMU obor filmová režie. Třebaže je doma i ve světě znám především svými filmy, je i vynikajícím a osobitým divadelním hercem a režisérem. Mimo jiné byl tvůrcem mimořádně zdařilé inscenace Machiavelliho komedie Mandragora v pražském divadle Činoherní klub, jež se hrála nepřetržitě 11 let (1965-76) a v níž zazářili mj. J. Hrzán, J. Somr i František Husák a další. Pro hravý, klaunskou atmosférou prosycený režisérský rukopis jsou Menzelovy práce pro české divadlo vždy přínosem.
Značný ohlas doma i v zahraničí však vzbudila především Menzelova filmová tvorba pro svou schopnost vyprávět o prostých lidech, z nichž někteří podléhají v nerovném zápase s násilím, byrokracií, totalitní zvůlí, a druzí zase svou osobitostí, někdy až bizarní originalitou obohacují život kolem sebe. Hrdiny svých filmů našel především v díle spisovatele B. Hrabala, autora řady tragikomických příběhů všedního dne. Za filmový přepis Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky získal v roce 1967 filmového Oscara.
Na začátku normalizace dokončil Menzel svůj druhý film podle Hrabalových povídek Skřivánci na niti, který však pro svou kritiku komunistické zvůle skončil v trezoru a k divákům se dostal až po listopadu 1989. V obou filmech vytvořil hlavní role neopakovatelným způsobem Václav Neckář. Další Menzelovy hrabalovské filmy Postřižiny (s M. Vášáryovou a Jiřím Schmitzerem a J. Hanzlíkem) a Slavnosti sněženek stejně jako jeho komediální filmy ze 70. a 80. let, točené často na námět Z. Svěráka (Na samotě u lesa, Báječní muži s klikou či Vesničko má středisková), patří k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie dosud vytvořila. Neméně úzce a současně úspěšně je Menzel spojen s dílem V. Vančury, jehož poetiku dokázal přesvědčivě přenést na filmové plátno (Rozmarné léto, kde si s chutí zahrál komedianta Arnoštka, či Konec starých časů).
I po listopadu 1989 Menzel patří mezi ve světě nejuznávanější české filmové tvůrce. Zatím poslední úspěch zaznamenal v roce 1994 na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách svým filmem Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, který opět za scenáristické spolupráce Z. Svěráka natočil podle románu ruského spisovatele Vladimíra Vojnoviče.
Jiří Menzel je vedle své režisérské práce (od roku 1995 je režisérem Divadla na Vinohradech v Praze) i divadelním a filmovým hercem, jehož projev, postavený na nedramatické, nepatetické a civilní dikci a gestu, nepostrádá rysy klaunství a komediantství (Halibud, O'Casey: Penzion pro svobodné pány, Činoherní klub, 1975; filmy Kdyby tisíc klarinetů, Rozmarné léto, Hra o jablko a další). Natočil však i řadu televizních filmů, z nichž největší ohlas si získal přepis Nerudových Povídek malostranských.
Jiří Menzel je vedle M. Formana, V. Chytilové, I. Passera a J. Němce hlavní osobností generace filmových režisérů, která do československého filmu vstoupila ve druhé polovině 60. let a dodnes získává svou tvorbou úspěchy nejen doma, ale i v zahraničí.
