Poetika francouzského experimentátora a dokumentaristy Philippe Grandrieuxe je velice výrazná a radikální. Všechny jeho tři hrané celovečerní snímky včetně nejnovějšího Jezera (2008) důsledně uplatňují strohou formu: vibrace ruční kamery, optické nuance, potemnělost a neostrost, minimum dialogů. Příběhy snímků jsou osekány na minimum, jsou spíše archetypálními nárysy situací – jeho díla jsou zaměřena na fyzičnost těla, předmětů a krajiny. Zároveň v sobě nezapřou jistou romantickou uhranutost světem noci a temnoty; snahou zachytit pudový svět bez psychologie.
