Studoval na vysoké škole divadelní vědu a vedl divadelní kroužek vysokoškoláků. 1940-42 získal angažmá jako režijní asistent u Královské opery ve Stockholmu. Divadelní režii se pak s přestávkami věnoval i v pozdějších letech, kdy se postupně začal jeho hlavní zájem soustřeďovat na film. 1940-44 měl možnost seznámit se blíže s problémy filmové tvorby jako hlavní dramaturg společnosti Svensk Filmindustri, pro kterou pak natočil většinu svých filmů. 1944 napsal námět a scénář pro film režiséra Sjoberga "Štvanice". Do r. 1946 byl pak hlavním režisérem na provinční činoherní scéně v Halsingborgsu. 1945 natočil svůj první film Kris (Krize) podle divadelní hry dánského autora Lecka Fischera "Matka-zvíře".
1946-49 byl hlavním režisérem na Činoherní scéně v Góteborgu. 1946 vytvořil podle hry norského autora Oscara Braathena "Hodní lidé" sociálni pohádku o nezaměstnaném chlapci z města a venkovském děvčeti Prší nám na lásku (Det regnar pa var kárlek), 1947 napsal scénář pro Molanderův film "Žena bez tváře" a sám natočil dva filmy: Skepp till India (Loď do Indie) podle stejnojmenné divadelní hry Martina Soderhjelma a Hudba v temnotách (Musik i mórker) podle románu Dagmar Edqvistové s Mai Zetterlingovou. 1948 vytvořil svůj poslední film podle cizího námětu Hamnstad (PřístavnÍ město), příběh nezaměstnaného námořníka a životem poznamenaného děvčete, a napsal scénář pro další Molanderův film "Eva". Pak natáčel filmy již jen podle vlastních námětů a scénářů: 1949 drama životních ztroskotanců Fangelse (Vězení), melancholií obestřený příběh manželů připomínajících si příčiny krize svého manželství Torst (Žízeň) a tematicky příbuzné drama manželství hudebníka Till gladje (Za štěstím), s použitím hudebních skladeb Mendelssohna, Mozarta, Beethovena a Smetany.
1950 napsal námět k filmu Lars-Erica Kjellgrena "Když město dřímá" a sám natočil film o činnosti cizích agentů ve Švédském hlavním městě Sant hander inte har (U nás se to stát nemůže), o němž sám říká, že to byl omyl, 1951 tematicky mu blízký Letní sen (Sommarlek), román tanečnice a studenta, jehož tragická smrt visí jako stín nad jejím životem, s Maj-Britt Nilssonovou, 1952 Kvinnors vantan (Čekající ženy), volně na sebe navazující příběhy z manželského života, vyprávěné ženami tří bratrů, s Anitou Bjorkovou, Evou Dahlbeckovou a Nilssonovou, a navíc napsal námět a scénář k dalšímu Molanderovu filmu "Rozvod". 1953 volně zpracovaný román Per-Anderse Fogelstroma Léto s Monikou (Sommaren med Monika) s mistrovskou kresbou citových a lidských vztahů důvěřivého hocha k lehkomyslnému děvčeti, s Harrietou Anderssonovou, a Večer kejklírů (Gycklarnas afton), filozofické zamyšlení nad smyslem lidské existence, promítnuté do příběhu skupiny kočovných artistů.
1954 znovu rozvinul své oblíbené téma krize vzájemných mileneckých a manželských dvojic, tentokráte komediální formou, v příběhu gynekologa En lektion i karlek (Lekce v lásce) s Gunnarem Bjornstrandem a Dahlbeckovou. V témže roce přijal na šest let angažmá jako režisér činoherní scény v Malmo, což mu však nebránilo pokračovat obvykle v prázdninových měsících ve filmařské činnosti. 1955, po vážněji zaměřeném příběhu lehkomyslného pohrávání si s mileneckými vztahy Kvinnodrom (Sny žen) s Dahlbeckovou, Harrietou Anderssonovou a Bjornstrandem vytvořil vynikající komedii o problémech mileneckých vztahú Úsměvy letní noci (Sommarnattens leende), situovanou na venkovské sídlo, se souborem svých nejoblíbenějších a v předchozích filmech již vyzkoušených herců. 1956 napsal námět a scénář k Sjobergovu filmu "Poslední pár z kola ven", 1957 natočil mystikou obestřené drama z dob křižáckých rytířských výprav Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet), které celým svým založením otevíralo novou vývojovou etapu tohoto tvůrce; herecký soubor tu byl poprvé obohacen o Maxe von Sydowa, a také Bibi Anderssonová tu vytvořila svou první velkou roli. V témže roce natočil další významné dílo Lesní jahody (Smultronstallet), dramatické zamyšleni starého lékaře nad minulostí, prolínající se do současnosti, kterou prožívá ve společnosti mladých lidí; v hereckém souboru se tu poprvé objevila Ingrid Thulinová a hlavní roli sehrál, jako poslední, krátce před smrtí, průkopník severské filmové školy režisér Victor Sjostrom.
1958 realizoval film vybočující tématem i stylem z kontextu jeho tvorby Než se rozední (Nara livet), v němž podobně jako v "Čekajících ženách" zachytil v paralelních dějových akcích vyprávění tří rodiček v nemocničním pokoji, s Thulinovou, Dahlbeckovou a Bibi Anderssonovou, a v témže roce psychologické drama Tvář (Ansiktet), v němž kolem víceméně symbolické postavy hypnotizéra rozvinul v ději diskusi o hranicích reálného a ireálného světa, s Maxem von Sydowem. 1960 vytvořil dva tematicky protikladné fílmy: Pramen panny (Jungfrukallan), středověkou severskou baladu o přepadení, znásilnění a zavražděnÍ nevinné zemanské dcery, zpracovanou poeticky umocněným naturalismem, s Birgit Petterssonovou, a komedii na motiv starého irského úsloví, že "panna je ječným zrnem v oku ďábla" Ďáblovo oko (Djavulens oga) s Jarlem Kullem a Bibi Anderssonovou. V té době již přešel jako hlavní režisér a později ředitel na Královskou činoherní scénu do Stockholmu.
1961 vytvořil první část "komorní trilogie" filozoficko-náboženského zaměření Sasom'i en spegel (Jako v zrcadle), drama úspěšného spisovatele, který trpí chorobou své dcery schizofreničky, s Bjornstrandem, von Sydowem a Harrietou Anderssonovou, 1963 připojil obě další části Nattvardsgastema (Hosté Večeře Páně), příběh venkovského pastora, který po smrti své ženy ztratil víru v Boha, opět s Bjornstrandem a Thulinovou v roli stárnoucí učitelky, a Mlčení (Tystnaden), v němž na osudech hlavních hrdinů oživuje svět, který bez víry v mravní hodnoty ponechává lidi bez vzájemných kontaktů. Hlubší smysl zejména této třetí části trilogie zůstal však u většiny diváků zastíněn určitou senzačností, vyvolanou několika Bergmanem vědomě vyhrocenými sexuálními excesy; hlavní role povahově rozdílných sester tu sehrály Thulinová a Gunnel Lindblomová.
1964 následovala satirická komedie For att inte tala om alla dessa kvinnor (A co všechny ty ženy), v níž si vyrovnal účty s kritiky a jejich často povrchním výkladem uměleckých záměrů. Byl to jeho první barevný film, který byl zároveň přehlídkou všech oblíbených představitelek jeho předchozích filmů. 1965 natočil po delší nedobrovolné přestávce, způsobené vážným onemocněním (které ho rovněž přimělo k tomu, aby se vzdal svého postavení šéfrežiséra na Královské činoherní scéně), epizodu "Daniel" z povídkového filmu Stimulantia o vztahu otce k dítěti, 1966 dramatický obraz o dvou povahově rozdílných ženách, dočasně na sebe odkázaných Persona s Liv Ullmannovou v roli nervově rozrušené herečky a Bibi Anderssonovou jako její ošetrovatelkou, 1967 psychologické drama Hodina vlků (Vargtimen) o manželské dvojici, jejíž bezesné halucinativní nocÍ přecházejí do představ převtělování do démonú, 1968 Hanba (Skammen) o manželské dvojici, která se usadila na odlehlém ostrově, aby se vyhnula nebezpečí, hrozícímu z nově vypuklé války, s Ullmannovou a von Sydowem, 1969 pro televizi s pozdějším určením pro kina alegorický příběh o trojici kočovných herců, vyslýchané na policii a předvádějící tam své silně eroticky zbarvené a osobními vztahy motivované jevištní výstupy Ritten (Obřady) s Thulinovou a Bjornstrandem, a film En Passion (Náruživost) s Bibi Anderssonovou a von Sydowem. Dále celovečerní dokumentární snímek o baltickém ostrůvku Faaro Dokument (na němž natáčel většinu svých filmů z posledních let).
1970 v Londýně v anglicky mluvené verzi film o silném citovém vztahu amerického archeologa a manželky jeho švédského přítele Beroringen, uváděný pod anglickým názvem The Touch (Dotek) s Elliottem Gouldem, Bibi Anderssonovou a von Sydowem, 1972 psychologické drama sester, které se setkávají ve venkovském sídle u lože smrtelně nemocné Šepoty a vykřiky (Viskningar och rop) s Harrietou Anderssonovou, Thulinovou a Ullmannovou. 1973/74 natočil 6 padesátiminutových televizních skečů o různých stadiích vztahů mezi mužem a ženou Scény z manželského života (Scener ur ett aktenskap) s Ullmannovou, Lindblomovou, Bibi Anderssonovou a Erlandem Josephsonem, zkrácených pro distribuci v kinech na necelé tři hodiny. Navíc zfilmoval pro švédskou televizi Mozartovu "Kouzelnou flétnu" Trollfljoten, 1975 další televizní seriál Ansikte mod ansikte (Tváří v tvář) s Ullmannovou a Josephsonem, zkrácený pro kina a uváděný v anglické verzi jako Face to Face. V témže roce natočil rež. Jorn Donner televizní interview "Tři scény s Ingmarem Bergmanem" a hodinový střihový film "Svět Ingmara Bergmana".
1976 opustil Švédsko a v Mnichově natočil Das Schlangenei (Hadí vejce). - Z bohaté bergmanovské literatury uveďme z původních švédských publikací, přeložených i do jiných jazyků, kritickou studii Jórna Donnera "Ďáblova tvář" (1962), záznam rozhovorů z doby natáčenÍ "Hostů Večeře Páně" od Vilgota Sjomana "Deník s Bergmanem" (1963), pak tři francouzské monografie od Jeana Bérangera (1959), Jacquese Sicliera (1961) a Francise D. Guyona (1964), dále v pařížském nakladatelství Seghers Bergmanovy stati, úvahy a interviewy "Bergman o sobě" (1973), z českých prací studii Ljubomíra Olivy, doplněnou Bergmanovými texty (1966) a monografii Ivo Pondělíčka (1968).
