Legendární slovenský filmový režisér Juraj Jakubisko se narodil 30. dubna 1938 v obci Kojšov u Spišské Nové Vsi. V roce 1957 absolvoval obor Fotografie na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě a v letech 1959-1966 vystudoval pražskou FAMU. Po absolutoriu debutoval režijně filmem Kristove roky (1967), následovaly filmy Zbehovia a pútnici (1968), Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) a v roce 1970 tvůrce pracuje na filmu Do videnia v pekle, priatelia, který však mohl dokončit až o celých 20 let později.
Pak přišel zákaz, který postihl mnoho umělců té doby. Postiženi byli tvůrci, kteří se příliš otevřeně vyjadřovali k veřejným záležitostem v předcházejícím období mimořádného liberalismu a i v zavedených demokraciích ne vždy vídané svobody slova roku 1968 i tvůrci, kteří byli prostě jen příliš nonkonformní nebo nezařaditelní díky svému dílu či osobním vlastnostem.
Jakubisko se zachránil diky dokumentárním filmům. Zatímco ve sféře hraných celovečerních filmů jeho jméno vadilo, v méně sledované oblasti dokumentu byl tolerován a díky tomu neztratil kontakt se svou profesí. Když byl v roce 1979 vzat na milost a směl se konečně vrátit k režii hraných filmů, jeho Postav dom, zasaď strom, který natočil po desetileté pauze, byl mistrovským dílem. Následovala komedie Nevera po slovensky (1980), brilantně natočená, avšak nikterak hluboká adaptace scénáře Petera Kováčika. Pokud by film natočil méně významný tvůrce, patrně by byl přijat jednoznačně kladně, od "Slovenského Felliniho" však leckdo čekal více.
Rok 1983 je rokem velkého triumfu. Premiéru má film Tisícročná včela, velkolepá adaptace románu Petera Jaroše, považovaná za jeden z vrcholů Jakubiskovy tvorby a slovenské kinematografie vůbec. V té chvíli Jakubisko nečekaně změnil žánr. Jeho exkurse do světa dětského filmu (Perinbaba, 1985, Pehavý Max a strašidlá, 1987) dopadla nad očekávání dobře a zejména Perinbaba v hlavní roli s manželkou Jakubiskova režijního vzoru Federica Felliniho Giuliettou Masina je považována za jednu z nejkrásnějších slovenských filmových pohádek. Předrevoluční období uzavřel film Sedím na konári a je mi dobre v jedné z hlavních rolí s Bolkem Polívkou.
Se změnou poměrů se tvůrce, který sám sebe označuje více za malíře než režiséra, vyrovnal překvapivě dobře. V roce 1990 natočí pro televizi film Takmer ružový príbeh, dokončí a uvede do kin tragikomedii podle námětu Karola Sidona Do videnia v pekle, priatelia a začíná pracovat na snímku Lepšie je byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý, který má premiéru o dva roky později. V roce 1992 se režisér stěhuje do Prahy. 1997 natočí film Nejasná zpráva o konci sveta. Pak ovšem následuje pauza.
Shánění prostředků na film je v tržní ekonomice stále obtížnější, zejména pro tvůrce, pro něhož kvalita stojí nesrovnatelně výš než ekonomický zisk. 2004 dokončí Jakubisko film Post Coitum v hlavní roli s Francem Nerem, snímek, který byl považován za zklamání. Roku 2003, tedy rok před premiérou Post Coitum, dostává tvůrce Českého lva za celoživotní přínos českému filmu, ocenění, které jako by symbolizovalo konec cesty, jako by dílo bylo už uzavřeno.
Ale to není pravda, Jakubisko stále bojuje, jeho projekt s pracovním názvem Třetí pohlaví je sice v roce 2005 prozatím odložen, ale jen proto, aby měl tvůrce čas a prostředky na film Bathory, dílo, o které musel tvrdě zápasit. Natáčelo se v roce 2006 za dramatických okolností a sám proces vzniku filmu by mohl být námětem na napínavý film.
