"Miluju smích, toužím ho slyšet z publika, jedná se o určitou formu narkotika. To je můj balzám, elixír mládí."
Toto jsou slova vynikající komediální herečky Stelly Zázvorkové (jméno Stella jí dala její matka podle románu „Stella“ od Camilla Flammariona). Narodila 14. dubna 1922 v Praze módní návrhářce a architektovi Janu Zázvorkovi st. (1884 – 1963). I její bratr Jan Zázvorka ml. (1914 – 1991) se věnoval umění, byl filmovým architektem. V letech 1946 – 1947 byla manželkou herce Miloše Kopeckého (1922 až 1996). V dětství hodně sportovala a ráda jezdila na koni.
Po nižším gymnáziu se neúspěšně pokoušela dostat na Stání konzervatoř. Vystudovala tedy anglickou internátní školu. Velmi dobře prý ovládala sedm cizích jazyků. Nakonec se přeci jenom touha po hraní zvítězila. V letech 1939 – 1940 navštěvovala hereckou školu při divadle E. F. Buriana. Následující rok již započala s pravou hereckou prací. Prošla Dětským divadlem Míly Mellanové (1941 – 1944), Větrníkem (1945 – 1946), Divadlem satiry (1946 – 1948), Realistickým divadlem (1949 – 1950), Divadlem D 34 (1950 – 1955), Divadlem ABC (1955 – 1962) a Městskými divadly pražskými (1962 – 1993), kde už ale od roku 1985 pracovala na poloviční úvazek. Hostovala i na dalších divadelních scénách.
Stella Zázvorková byla herečkou nezdolného temperamentu. Všechny její role byly obdařeny velkou životností a elánem. I když měla velké dramatické nadání pro charakterově titěrné kreace, proslavila se jako jedna z největších českých ženských komiků 20. století. Její škála byla opravdu obdivuhodná. Přes rázovité manželky, semetriky, klepny, paničky a sousedky, jež ještě více potrhovala mluveným projevem výrazným hlasem a rychlou gestikulací, se dostala až ke starým kyselým babkám a hodným babičkám.
Na divadelních prknech se předvedla jako Célie („Domnělý paroháč“), Tornado Lou („Limonádový Joe“), Mastilka („Fidlovačka“), Elisabeth („Těžká Barbora“), matka („Třetí přání“), Tekla („Ženitba“), Lýdia („Purpurový ostrov“), Melanie („Pan Hamilkar“), paní Vogelová („Bouře ve sklenici vody“), Paddyová („Podivná paní Savageová“) a Vachová („Srpnová neděle“), Ona („Staromódní komedie“), sestra („Třináctá sestra“), Coco Pinchrdová („Ten, kdo utře nos“), Boylová („Past na myši“) a nebo císařovna Marie Terezie („Milá máti, milá dcero“).
Po první úloze prodavačky v Bílé labuti ve Vávrově dramatu ŠŤASTNOU CESTU (1943) se od 50. let stala jednou z nejoblíbenějších a nejobsazovanějších českých filmových hereček. Velkou škálu jejích postav tvoří různé malé role slečny na vdávání (VZORNÝ KINEMATOGRAF HAŠKA JAROSLAVA), manželky (HUDBA Z MARSU), Máničky (ANDĚL NA HORÁCH), Pošahalové (ZAOSTŘIT, PROSÍM!), občanky (MUŽ V POVĚTŘÍ), prostitutky s bičem na stole (DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK), matky Bedrnové (ŠKOLA OTCŮ), návštěvnice vinárny (PRVNÍ A POSLEDNÍ) i Marešové (CHLAP JAK HORA).
Které od 60. let byly spíše na odstupu. Přesto se uvedla v malých postavách paní Růženy (AŽ PŘIJDE KOCOUR), domovnice (PŘÍBĚH DUŠIČKOVÝ), kartářky (ČINTAMANI & PODVODNÍK), bytné (SVATBA JAKO ŘEMEN), paničky Wertheimové (ZABIL JSEM EINSTEINA, PÁNOVÉ…), Anežky (ODVÁŽNÁ SLEČNA), umývačky nádobí (SKŘIVÁNCI NA NITI), Otisové („PANE, VY JSTE VDOVA!“), prostitutky Peggy („ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU“), tety Klotyldy (SLAMĚNÝ KLOBOUK), tety Emilky (HODÍME SE K SOBĚ, MILÁČKU?), matky Vávrové (DVA MUŽI HLÁSÍ PŘÍCHOD), dvorní dámy (NOC NA KARLŠTEJNĚ), vesničanky (TRHÁK), kuchařky Františky (KONEC STARÝCH ČASŮ) a nebo babičky (KOUZELNÝ MĚŠEC, Z PEKLA ŠTĚSTÍ a KYTICE).
I těmito menšími rolemi se dokázala natrvalo vtisknou do pamětí a srdcí diváků, což potvrdila i ve velkých komediálních úlohách. Diváci si ji jasně pamatují jako vesničanku Přibylovou v Machově komedii TŘI CHLAPI V CHALUPĚ (1963) a v jejím pokračování TŘI CHLAPI NA CESTÁCH (1973), hospodskou Růženku Musilovou v komedii MEZI NÁMI ZLODĚJI (1963) Vladimíra Čecha, chůvu v Zemanově pohádce ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRINCEZNA (1968), matku Boháčkovou ve Filipově komedii UTRPENÍ MLADÉHO BOHÁČKA (1969), ráznou manželku policejního komisaře Zdychynce (Vladimír Menšík) v kriminálce PARTIE KRÁSNÉHO DRAGOUNA (1970), kadeřnici Bertu ve sportovní ŽENY V OFSAJDU (1971), školnici Vondráčkovou ve Vorlíčkově pohádce DÍVKA NA KOŠTĚTI (1971), trochu potrhlou docentku Mráčkovou v komedii Václava Vorlíčka JAK UTOPIT DR. MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH (1974), s bývalým manželem Milošem Kopeckým jako manžele Novákovy v Schulhoffově komedii ZÍTRA TO ROZTOČÍME, DRAHOUŠKU…! (1976) a v jejím volném pokračování CO JE DOMA, TO SE POČÍTÁ, PÁNOVÉ… (1980), kde však již Miloše Kopeckého nahradil Jiří Sovák, královnu Anežku v další Vorlíčkově pohádce JAK SE BUDÍ PRINCEZNY (1977), velkochovatelku dobytka Lopezovou ve Sci – Fi komedii COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT (1977), proti mužům zaujatou aktivní babičku v Míkově komedii TEN SVETR SI NESVLÍKEJ (1980), Andulku v komedii Marie Poledňákové ZKROCENÍ ZLÉHO MUŽE (1986), babičku v pohádce MACH, ŠEBESTOVÁ A KOUZELNÉ SLUCHÁTKO (2001) atd.
Posledních deset let přineslo Stelle Zázvorkové snad nejlepší filmové úspěchy. Byla nominována na Českého lva (1996) „Za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli“ díky úloze protikomunisticky smýšlející matky hlavního hrdiny hudebníka Louky (Zdeněk Svěrák) v oscarové KOLJE (1996) Jana Svěráka, získala úlohu babičky Šebkové v Hřebejkově retrospektivní komedii PELÍŠKY (1999) a až napodruhé Českého lva (2001) za titulní úlohu, s Vlastimilem Brodským v kouzelném duu, manželky Emilie ve smutné komedii BABÍ LÉTO (2001). Těsně před smrtí stihly diváci v kinech uzřít její postavu babičky v Renčově komedii podle románu Michala Viewegha ROMÁN PRO ŽENY (2005) a pět měsíců po svém skonu se uvedla naposledy jako babička Miriam Marešová v komedii HRUBEŠ A MAREŠ JSOU KAMARÁDI DO DEŠTĚ (2005) Vladimíra Morávka.
Neopomenutelná byla také práce Stelly Zázvorkové pro rozhlas („Pavilón humoru“, „Husaři“, „Lakomec“ apod.) a televizi v inscenacích (MEDVĚD, USPOŘENÁ LIBRA, SVATEBNÍ CESTA ANEB JEŠTĚ NE, EVŽENE!, KLÍCKA, JAK VYTRHNOUT VELRYBĚ STOLIČKU, SVATBA, SKŘÍŇ, AZYL či NA PSÍ KNÍŽKU), kde snad nejvíce vyniká její zahořklá sestra Kalinová ve Filipově TV filmu LÍSTEK DO PAMÁTNÍKU (1975) s Karlem Högerem a Blankou Waleskou, a seriálech (RODINA BLÁHOVA, TŘI CHLAPI V CHALUPĚ, PÍSEŇ PRO RUDOLFA III., HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, FANTOM OPERETY, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, CHALUPÁŘI, ŽENA ZA PULTEM, NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, DNES V JEDNOM DOMĚ, ARABELA, MALÝ PITAVAL Z VELKÉHO MĚSTA, DYNASTIE NOVÁKŮ, MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ, LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR, DRUHÝ DECH, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, POMALÉ ŠÍPY, ŽIVOT NA ZÁMKU nebo ČERNÍ ANDĚLÉ ).
Jako kouzelná vypravěčka namluvila řadu pohádek a textů na audio nosiče („Fimfárum“, „Žluté mužátko“) a doprovodila televizní Večerníček MATYLDA (2000). Autorsky se podílela na několika kuchařkách a na svých vzpomínkách „Stella o sobě: …život je jiné jeviště“ (1998). Její profil je zachycen i ve známém dokumentárním cyklu GENUS (1996). Za své umění obdržela titul Zasloužilé umělkyně (1982), Cenu Senior Prix (1993), Cenu Thálie (2000) „Za celoživotní mistrovství v činohře“, Cenu Týtý (2002), české státní vyznamenání Medaile „Za zásluhy“ (2003) a na samém sklonku života druhého Českého lva (2004) za „Dlouholetý umělecký přínos“ českému filmu.
V posledních letech života ji ztěžovali aktivní uměleckou práci těžké zdravotní neduhy. Herečka Stella Zázvorková se jako jedna z mála hereckých klaunů zapsala do paměti několika generací divadelních, filmových, televizních a seriálových diváků (včetně těch nejmenších). I když ji v 50. letech postihla velká tragédie úmrtí vlastní dcery, nikdy neztratila životní optimismus a radost ze života. Kromě řady hereckých přátel (př. Miroslav Horníček, Vladimír Menšík, Jan Werich, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Miloš Kopecký, Lubomír Lipský) si uznání vydobyla i mezi filmovými režiséry (Petr Schulhoff, Václav Vorlíček, Martin Frič, Oldřich Lipský, Zdeněk Podskalský atd.). Stella Zázvorková zemřela 18. května 2005 v Praze, měsíc po svých osmdesátých třetích narozeninách.
Jarda "krib" Lopour
