Specialitou francouzského herce Howarda Vernona byly ve filmu postavy cizinců, k nimž byl předurčen jazykovým vybavením. Jeho skutečné jméno bylo Mario Lippert a narodil se ve Švýcarsku, matka ale pocházela z Ameriky. V Americe ostatně strávil také větší část dětství, po návratu do Evropy získal středoškolské vzdělání v Nice. Otec měl sice jinou představu o jeho budoucnosti, nakonec ale svolil k synovu odchodu do Berlína, kde Howard Vernon v letech 1934-1936 studoval herectví.
Koncem třicátých let se Howard Vernon usadil ve Francii a začal vystupovat v různých divadlech, k herectví připojil tanec a jako stepař se prosadil v Casino de Paris. Jako kabaretiér i rozhlasový herec prožil druhou světovou válku a teprve pak přišla jeho velká chvíle ve filmu. Poprvé se s ním diváci mohli setkat v adaptaci povídky Guy de Maupassanta KULIČKA (Boule de suif, 1945) a vzápětí začal být vyhledávaným představitelem Němců, vzhledem k dětství stráveném v Americe ovládal i angličtinu, takže ani anglicky mluvící postavy mu nečinily problém. Do hodnotných a zároveň komerčně úspěšných filmů jej začali zvát významní režiséři, například Sacha Guitry, Henri Calef nebo Christian-Jaque.
Po několika vedlejších úlohách se dostal ke své první hlavní roli v Melvillově filmu MLČENÍ MOŘE (Le silence de la mer, 1949). Tady ztvárnil německého důstojníka, který je – byť antifašista – konfrontován s tichým nepřátelstvím francouzských venkovanů za druhé světové války. Právě kvůli pojetí filmu, kdy prostí Francouzi odmítali komunikovat s příslušníkem okupační armády, byl Howard Vernon prakticky jediným, kdo v celém filmu mluvil. Snímek dosáhl ve své době solidní návštěvnosti přesahující jeden milión diváků a dodnes bývá uváděn v nesoutěžních sekcích na různých festivalech.
Impozantní vstup do francouzské kinematografie přinesl Howardu Vernonovi další herecké příležitosti, jeho filmografie se ale začala rozrůstat především početně než významově. Kromě Francie točil také v Británii, hrál i v amerických filmech natáčených v Evropě, několik nabídek přišlo též ze Západního Německa. Kromě vedlejších rolí v řadě historických velkofilmů (KULHAVÝ ĎÁBEL – Le diable boiteux, 1948; KDYBY MI VERSAILLES VYPRÁVĚLY – Si Versailles m′était conté, 1953; NAPOLEON – Napoléon, 1955) se začal uplatňovat v kriminálním žánru, potažmo ve špionážních filmech (NATHALIE, AGENT SECRET, 1959; INTERPOL KONTRA X – Interpol contre X, 1960), zmínku si ale zaslouží také další spolupráce s významným režisérem J. P. Melvillem (BOB JARMAREČNÍK – Bob le flambeur, 1956).
Novou polohu Howarda Vernona pomohl odhalit německý režisér Fritz Lang, který mu svěřil roli ve svém mysteriózním filmu TISÍC OČÍ DOKTORA MABUSEHO (Die Tausend Augen der Dr. Mabuse, 1959). Tuto novou podobu využívající Vernonovu tvář s pichlavým pohledem očí pak v několika filmech rozvinul proslulý španělský tvůrce hororů Jesús Franco (STRAŠNÝ DOKTOR ORLOFF – Gritos en la noche, 1962). Menší role Vernon hrál v dalších filmech významných francouzských filmařů typu J. L. Godarda (ALPHAVILLE, 1964) nebo R. Vadima (ŠTVANICE – La curée, 1965), přijal i nevelké úlohy v ambiciózních mezinárodních projektech, do nichž jej přizval například Terence Young (TROJITÝ KŘÍŽ – Triple Cross, 1966; MAYERLING, 1968).
Žánr hororu prožíval na přelomu 60. a 70. let v západní Evropě zlatou éru a již zmíněný španělský režisér Jesús Franco tehdy točil několik filmů ročně, přičemž Howard Vernon se stal jeho oblíbeným hercem (celkem spolu natočili 35 filmů). Ne všechny snímky tohoto žánru obstály ve zkoušce časem, nicméně ty, které vznikly v koprodukci více zemí a s mezinárodním hereckým obsazením, měly ve své době úspěch (NOC KRVAVÉ PŘÍŠERY – Il trono di fuoco, 1971; DRACULOVA DCERA – La fille de Dracula, 1972; DÉMONI – Les démons, 1972; DRACULA CONTRA FRANKENSTEIN, 1972), horory točil Vernon i s jinými režiséry (DŮM DOSTAVENÍČEK – Casa d′appuntamento, 1972).
Kromě často průměrných hororových filmů rozšiřoval Howard Vernon i nadále svou filmografii o tituly s úlohami německých důstojníků, znovu obohatil i nadčasové mezinárodní projekty (ŠAKAL – The Day of the Jackal, 1973; LÁSKA A SMRT – Love And Death, 1975). V osmdesátých letech po delší přestávce začal znovu hrát také divadlo, účinkoval například ve Shakespearových hrách, jak v pařížských divadlech, tak i na divadelním festivalu v Avignonu. Spolupráci s Jesúsem Francem uzavřel filmem FACELESS (Les predateurs de la nuit, 1988), v němž si po letech zopakoval svou dávnou postavu doktora Orloffa. Po několika dalších menších filmových rolích (DELIKATESY – Delicatessen, 1991) a jen výjimečné práci pro televizi odešel Howard Vernon do soukromí. Zemřel 25. července 1996 v Paříži ve věku 82 let.
Pavel "argenson" Vlach
