Eva Pilarová, rozená Bojanovská, pochází z Brna, otec byl krejčím a matka švadlenou. Eva se od dětství cílevědomě hudebně vzdělávala, hrála na klavír, věnovala se sborovému zpěvu, mimo jiné vystupovala v dětském sboru Československého rozhlasu v Brně. Středoškolské studium absolvovala na Vyšší hospodářské škole, kde maturovala v roce 1958. Poté prošla jednoroční přípravkou na brněnské JAMU, kde následně začala studovat operní zpěv, zároveň v té době vystupovala ve Večerním Brnu. Po roce studia však JAMU opustila a nastoupila do pražského divadla Semafor, kde se záhy prosadila jako výborná zpěvačka. Eva Pilarová disponuje vynikajicím sopránem tříoktávového rozsahu a díky operní průpravě také dokonalou pěveckou technikou se schopností obdivuhodné hlasové ekvilibristiky. Hned po svém příchodu do Prahy začala nahrávat pro Supraphon a rozhlas, nadčasové příležitosti v rámci domácího repertoáru jí dala autorská dvojice Suchý-Šlitr, k růstu její popularity pomohl také Waldemar Matuška, který si ji vybral jako pěveckou partnerku do legendárního hitu Ach, ta láska nebeská. S Matuškou pak Pilarová vytvořila dlouholetou pěveckou dvojici ve společném angažmá v Semaforu (1960-1962) a v Rokoku (1962-1964), kde patřila k předním hvězdám této scény. Po návratu do Semaforu (1964-1965) pak zpívala častěji s Karlem Gottem, od roku 1965 je jako zpěvačka na volné noze.
Od počátků profesionální kariéry Evy Pilarové provází její zpěv řada úspěchů a ocenění, v 60. letech například na festivalech v Helsinkách, Berlíně, Sopotech, ale i na Kubě, u nás celkem třikrát zvítězila v anketě Zlatý slavík (1964, 1967, 1971). Do konce 60. let měla Pilarová štěstí na hity, zpívala často převzaté melodie, z domácích autorů ji náročnějšími nebo naopak posluchačsky vděčnými pěveckými úkoly zahrnuli skladatelé B. Ondráček nebo K. Svoboda. Pohostinsky vystupovala také v muzikálech v Hudebním divadle v Karlíně (Kankán, Gentlemani). V sedmdesátých letech začala však Pilarové kariéra povážlivě stagnovat, trpěla zoufalým nedostatkem kvalitního repertoáru, zpívala písně spíše průměrně a byla zastíněna jinými zpěvačkami své generace (Vondráčková, Urbánková, Zagorová). Svou roli v tom sehrál také fakt emigrace jejího prvního i druhého manžela, Pilarová také nijak nepečovala o svůj hlasový fond (sama přiznává, že do padesáti let kouřila dvacet cigaret denně). Postupem doby se začala věnovat jazzu a swingu, v němž dodnes nachází uplatnění a pevnou půdu.
K filmové a televizní práci se Pilarová dostala díky svým prvním divadelním angažmá. Pro televizi byl například pořízen záznam semaforského představení ZUZANA JE ZASE SAMA DOMA (1961), objevila se také v mezinárodně oceněném hudebním filmu ZTRACENÁ REVUE (1962). Na stříbrné plátno vstoupila poprvé rolí zpěvačky studentského orchestru v dnes již zapomenutém dramatu LETOS V ZÁŘÍ (1963). Podobně pak spojení herectví a pěveckého projevu zopakovala v menších rolích v několika dalších filmech, za zmínku stojí hudební velkofilm KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964), kde se objevila s celým semaforským ansámblem. Z jejích televizních počinů je na místě uvést komedii MAGNETICKÉ VLNY LÉČÍ (1965) nebo adaptovanou operetu DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA (1966), objevovala se pochopitelně také v hudebních pořadech, účinkovala i v populárním seriálu PÍSEŇ PRO RUDOLFA III. (1967-1968). Ve filmu se naposledy výrazně uplatnila rolí zpěvačky Clary Reginy v detektivce ZLOČIN V ŠANTÁNU (1968); scénář napsal přímo pro Pilarovou její obdivovatel Josef Škvorecký. K řadě dalších filmů pořídila Eva Pilarová pěvecké party.
Po roce 1989 se Eva Pilarová prosadila také v dalších oblastech, napsala dvě autobiografické knihy (Vzpomínání, 1991; Potkala jsem léčitele, 2002) a je autorkou pěti kuchařských knih. V nejnovější době se její vášní stala digitální fotografie a realizovala již několik výstav.
Přestože skutečně progresívní vklad do historie české populární hudby odezněl u Evy Pilarové již zhruba na přelomu 60. a 70. let (podobně jako například u Waldemara Matušky), patří dnes právem k pěveckým legendám s neoddiskutovatelně jedním z nejlepších hlasů. Pilarová dodnes příležitostně vystupuje a pořizuje i nové nahrávky, ty však již nelze zařadit mezi zásadní hudební počiny, zatímco její písně staré několik desítek let jsou dodnes populární a objevují se soustavně na řadě výběrových alb. V roce 1981 byla Pilarová jmenována Zasloužilou umělkyní, v roce 1998 byla vyznamenána Cenou Masarykovou akademií za dlouholetý přínos v oblasti jazzu a pop music. Úspěch v oblasti hudby dokládají také dvě platinové a několik zlatých desek.
Eva Pilarová je potřetí vdaná. Jejím prvním manželem byl v letech 1960-1964 hudebník Milan Pilar (*1934), podruhé byla provdaná v letech 1968-1971 za zpěváka Jaromíra Mayera (*1943), jejím třetím manželem je od roku 1984 tanečník Jan Kolomazník (*1952). Z prvního manželství má syna Milana.
Pavel "argenson" Vlach
