Jan Pelc

...a bude hůř (2007)

Režisér Petr Nikolaev poprvé četl knihu Jana Pelce už v roce 1984 v Paříži (kde tehdy žil i sám Pelc), ale samotný nápad na její zfilmování dostal až nedlouho předtím, než k němu došlo: "Vrátil jsem se k tomu někdy před třemi čtyřmi lety, ale obloukem. Touha natočit film z doby mého mládí, kdy mi bylo devatenáct a nosil jsem dlouhý vlasy (...) byla dlouhodobější. Dobrých deset let jsem pociťoval touhu mluvit o zvláštním kontrastu, terý nás tehdy provázel: Na jedný straně děsivá husákovská vata, na druhý straně obrovská svoboda úletu. Člověk se s partou ožral a najednou se zdálo všechno možný, prožíval úžasně intenzivní zážitky. O tomhle jsem chtěl mluvit, ale pořád jsem nevěděl jak. Až mi pomohla náhoda. Seděl jsem v jednom divadelním baru s mladým klukem a říkám mu: 'Tady jsem trávil svý mládí, ktady jsme pili. A po revoluci jsme se dozvěděli, že číšník, který tu tehdy fungoval a kterého jsme měli za kamaráda, na nás celou dobu donášel.' A on na to říká: 'No to je úplně stejné jako v ...a bude hůř. Oslovil jsem Pelce, kterého jsem do té doby viděl jen párkrát ve Svědectví u Tigrida, ten souhlasil a navrhl jako producenta Čestmíra Kopeckého, se kterým se znal. Čestmír zareagoval promptně, protože tu látku zvažoval počátkem 90. let a nechtěl, aby mu utekla. Zdálo se mi ale, že byl sám překvapen výsledkem - že má parametry opravdového filmu, že to není snímek jen pro úzký okruh pamětníků." (NIRO)