Radovan Lukavský

Radovan Lukavský se narodil 1. listopadu 1919 v Praze do rodiny truhláře s vlastní dílnou. Velkou lásku k divadlu v mladém Radovanovi probudila matka Marie Lukavská, nadšená divadelní ochotnice. S rodiči se odstěhoval z Prahy na venkov a studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze (celý život byl silným věřícím) a nakonec roku 1938 odmaturoval na českobrodské reálce. Započal s náročným studiem češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale následující rok byla fakulta nacisty uzavřena a Lukavský musel dva roky pracovat jako telegrafista na nádraží v Pečkách.

Od podzimu 1941 začal navštěvovat dramatické oddělení Pražské konzervatoře a začal s pseudonymem Karel Janota hrát v pražském Větrníku. Byl však ve druhém ročníku zavlečen jako totálně nasazený do Německa a vyučil se strojním zámečníkem. Díky obětavé pomoci komika Vlasty Buriana byl 1. července 1944 vyreklamován pro jeho divadlo. V Divadle Vlasty Buriana hrál až do uzavření všech divadel, poté pracoval jako dělník v Praze.

Po skončení války dokončil filozofickou fakultu (dějiny umění a estetiku) a také konzervatoř. Po studiích spoluzaložil školní scénu DISK, kde byl také režisérem, Jiřím Frejkou byl přijat do znovu založeného Vinohradského divadla (1946 – 1950), poté působil v Městských divadlech pražských (1950 – 1957) a do své smrti v Národním divadle (1. 11. 1957 – 10. 3. 2008). Později hostoval ve Vinohradském divadle („Višňový sad"), Viole, Lyře Pragensis a České filharmonii. Věnoval se také divadelní režii („Nevěsta").

Radovan Lukavský se postupem času vyvinul na nejpřednějšího herce moderního českého herectví s přesnou neokázalostí, dostatečnou určitostí, úsporností a sdělností, která bohatě ztvárňuje výraz. Díky metodě Stanislavského byl skvělým představitelem mužného herectví s pomocí fyzických předpokladů, štíhlou a vysokou postavou, řezanou tváří s rýhami u úst a pevným pohledem.

Přes komické postavy („Čínská zeď") se propracoval k mladickým a romantickým úlohám („Obchodník s deštěm", „Figarova svatba") až po hrdiny s lidskou hloubkou a sebepoznáním, jež se vyznačovali znělým hlasem, gesty a prací s rekvizitami („Tomáš Becket", „Pašije", „Matka", „Matka Kuráž a její děti", „Bílá nemoc", „Měsíc nad řekou", „Srpnová neděle", „Romeo a Julie", „Paličova dcera", „Vojnarka", „Optimistická tragédie", „Konec masopustu", „Strakonický dudák", „Hippodamie", „Noční zkouška", „Středem země do Afriky" a zejména „Hamlet", který se svým svérázným pojetím stal umělcovou životní rolí).

Nejdříve se v kinematografii propracovával jako představitel epizodních rolí (často nacistů), které ho neminuly ani v pozdějších letech.

Sehrál četaře SS (NADLIDÉ), velitele popravčí čety (MUŽI BEZ KŘÍDEL), strážníka (DVAASEDMDESÁTKA), německého velitele (BÍLÁ TMA), dělníka na schůzi (nedokončený VÝLET PANA BROUČKA DO ZLATÝCH ČASŮ), důstojníka (REVOLUČNÍ ROK 1848), milicionáře (PAN HABĚTÍN ODCHÁZÍ), příslušníka SS (NĚMÁ BARIKÁDA), valcíře (ZOCELENÍ), dělníka (PŘIZNÁNÍ), Němce Prülla (NÁSTUP), tajného (AKCE B), profesora Hipplera (MLADÁ LÉTA), dramatika Ladislava Stroupežnického (MIKOLÁŠ ALEŠ), dělníka Kolčavu (TAJEMSTVÍ KRVE), rychtáře Syku (PSOHLAVCI), strýce Jiřího (STŘÍBRNÝ VÍTR), kaplana v Horní Falci (JAN HUS), kněze Bydlínského (JAN ŽIŽKA), hejtmana z Hroznějovic (PROTI VŠEM), cestujícího (HONZÍKOVA CESTA), hlasatele (POUČENÍ), hosta (NÁVŠTĚVA), Beiela (PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA), barona (ELIXÍRY ĎÁBLA), Oldřicha (ZLATÁ SVATBA), Prokopova velitele (TICHÝ AMERIČAN V PRAZE), předsedu senátu (JAK NAPÁLIT ADVOKÁTA), Mikeše (SKALPEL, PROSÍM!) i otce Staňka (TICHÝ SPOLEČNÍK).

Skvělé a vrcholné kreace předvedl jako sedlák Jíra v Makovcových ZTRACENCÍCH (1956), vynálezce Václav Klement v retrospektivní komedii DĚDEČEK AUTOMOBIL (1956) Alfreda Radoka, Křepelka v Polákově dobrodružném snímku SMRT V SEDLE (1958), pohraničník a poručík SNB Václav Kot v dramatu KRÁL ŠUMAVY (1959) Karla Kachyni, profesor chemie Vondráček ve strhujícím okupačním Krejčíkově dramatu VYŠŠÍ PRINCIP (1960), Ing. Šimek v PÁTÉM ODDĚLENÍ (1960) Jindřicha Poláka, mimozemšťan Adam v Lipského komediální satiře MUŽ Z PRVNÍHO STOLETÍ (1961), Dr. Jiří Klimeš v Kachyňově dramatu POUTA (1961), Josef Němec, manžel slavné české spisovatelky Boženy Němcové (Jiřina Švorcová / Jana Hlaváčová) ve Vávrových snímcích HOROUCÍ SRDCE (1962) a VERONIKA (1985), král v pohádce TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA (1963), člen vesmírné posádky McDonald v dramatu IKARIE XB 1 (1963) Jindřicha Poláka, Alfréd Havel v Krškově DÍVCE SE TŘEMI VELBLOUDY (1966), velekněz Kobon v koprodukčním česko – bulharském dramatu EZOP (1969) Rangela Valčanova, detektiv Sherlock Holmes v TOUZE SHERLOCKA HOLMESE (1971) Štěpána Skalského, nacista Baumann v Novákově dramatu POSLEDNÍ PLES NA ROŽNOVSKÉ PLOVÁRNĚ (1974), Petr Havel v AKCI V ISTAMBULU (1975) Vladimíra Čecha, mořský král v Kachyňově pohádce MALÁ MOŘSKÁ VÍLA (1976), kapitán Hora v detektivce ZLATÉ RYBKY (1977) Otakara Fuky, Dr. Pelc ve Vorlíčkově komedii ZELENÁ VLNA (1982) či Dr. Erett v dramatu Jiřího Svobody SCHŮZKA SE STÍNY (1982).

Od devadesátých let se na filmovém plátně objevoval jen sporadicky. Přes malé role ve snímcích V ERBU LVICE (1994), zde se uplatil jako vypravěč, MÁ JE POMSTA (1995), kde sehrál vyšetřovatele a krátkometrážní POD PRAHEM (1999) byly jeho posledními filmovými kreacemi mrtvý manžel Josef Mareš v Morávkově komedii HRUBEŠ A MAREŠ JSOU KAMARÁDI DO DEŠTĚ (2005) a profesor Bláha v dobrodružném snímku MAHARAL – TAJEMSTVÍ TALISMANU (2006) Pavla Jandourka. Za celý svůj život Lukavský spolupracoval také se slovenskou, německou, bulharskou či polskou kinematografií.

Významná byla také jeho práce pro rozhlas („Škola pro ženy", „Obrana Sokrata", „Drahomíra", „Labutí píseň", „Marketa Lazarová", „Optimistická tragédie" aj.), televizi – inscenace (WATERLOO, LUCERNA, DLOUHÁ ČERNÁ NIT, MRTVÝ PRINC, PALIČOVA DCERA, PROČ SE VRAŽDÍ STARŠÍ DÁMY, ROK NA VSI, MĚSÍČNÍ TÓNINA, JEHLA, CHYTRÁ PRINCEZNA, GOBSECK, ČERVENÝ KAMÍNEK, O PYŠNÉM PANOVNÍKOVI, O PERLOVÉ PANNĚ, DEN, KDY UNESLI PAPEŽE, ORTEL, TŘI ALBERTI A SLEČNA MATYLDA či TŘI DÁMY S PISTOLÍ) a seriály (SŇATKY Z ROZUMU, F. L. VĚK, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, DNES V JEDNOM DOMĚ, ZLÁ KREV, SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE, CIRKUS HUMBERTO, NÁHRDELNÍK, ČETNICKÉ HUMORESKY 2. série, STRÁŽCE DUŠÍ, NÁVES a MAHARAL – TAJEMSTVÍ TALISMANU, jež byl sestaven podle stejnojmenného snímku).

Dále se jeho talent využil pro uměleckou recitaci (televizní seriál CHVILKA POEZIE) ve Viole, Lyře Pragensis a České filharmonii a dabing (např. americký seriál KRAJNÍ MEZE). Jeho monology a četby byly vydány také na gramodeskách a CD (známá je jeho sugestivní četba sedmnácti biblických příběhů pro projekt „Bible pro malé i velké").

Byl také činným pedagogem: v letech 1945 – 1947 byl asistentem Jiřího Plachého na Konzervatoři, 1947 až 1961 učil a dokonce sestavil osnovy pro herectví na DAMU. V letech 1950 – 1958 a 1964 až 2008 byl odborným asistentem, pedagogem a nakonec profesorem herectví (1995) na FAMU a Konzervatoři Praha. Za svoji práci obdržel řadu ocenění: Zasloužilého umělce (1965), Cenu Víta Nejedlého (1967), Zasloužilého člena Národního divadla (1974), Křišťálovou růži (1988), dále Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře (1995) a od prezidenta Václava Havla Medaili „Za zásluhy" (2000).

Pro výuku herectví sepsal teoretické spisy „Monolog o herectví" (1963), „Hamlet, pracovní deník" (1965), „Stanislavského metoda herecké práce" (1978) a „Být nebo nebýt: monology o herectví" (1981). Přes studie různých autorů, například „Radovan Lukavský" Heleny Suchařípové (1963), Viktora Kudělky (1990) a Zuzany Sílové (1999), podal své vzpomínky, pevné životní postoje a názory své vnučce Kláře Lukavské v její monografii „Rozhovory s dědečkem" (2004, 2005). Pro seriál GENUS (1995 – 1996) České televize stvořil Martin Štoll medailon ŽIVOT HERCE RADOVANA LUKAVSKÉHO (1996).

Ke konci života ho čekala smrt zcela milované manželky Ludmily Motyčkové – Lukavské (1926 – 2005) a jediného syna Ondřeje Lukavského (1949 – 2007). Premiéry nově zkoušené hry „Don Juan" v Národním divadle se již herec nedožil. Herec Radovan Lukavský zemřel náhle na selhání srdce v pražské vinohradské nemocnici 10. března 2008 v nedožitém věku osmdesáti devíti let. Za velikého zájmu (zejména bulvárních) médií odešla významná česká herecká a morální osobnost s pevně danými zásadami.

Jaroslav "krib" Lopour