Když se Josef Bek poprvé narodil, bylo to o dva měsíce dřív, než všichni čekali a zároveň nedlouho po vyhlášení samostatné Československé republiky. Protože tehdy ještě neexistovaly inkubátory a bylo to uprostřed zimy, prvních několik měsíců života strávil nahříváním se v troubě kamen. Přestože mu tehdy porodní bába podle tělesné konstituce prorokovala velmi krátkou budoucnost, vyrostl v silného a zdravého kluka a později ve statného muže.
Jeho otec, taktéž Josef, pocházel z bohaté velkostatkářské rodiny, ale pro své romantické zamilování do chudé hospodské kuchařky Kateřiny byl vyděděn. Až do konce života jezdil u dráhy s rudlem. Pepík byl nejmladším jejich dítětem, vyrůstal se svými staršími sestrami Marií Magdalenou a Růženkou. Od dětství měl silný a znělý hlas a i když do devíti let neuměl správně vyslovit Ř, patřil k nejlepším recitátorům ve škole. Jako spousta jiných kluků i on chtěl být vším možným, fotbalistou, hajným, knězem, vojákem, ale nakonec skončil na královehradecké obchodní akademii. Už za studií ochotničil a zpíval a to tak dobře, že mu intendant Východoslovenského divadla v Košicích nabídl angažmá operetního tenora. Jenže rodiče, ze strachu, aby jim herečky syna nezkazily (maminka byla silně věřící), rozhodli jinak. Po škole nastoupil do spořitelny, kde pracoval dalších pět let.
Roku 1942 se dozvěděl, že má být odeslán na práci do Říše. Na radu kamaráda se rozjel do Mladé Boleslavy, kde právě hostoval soubor olomoucké opery. Jejímu šéfovi Karlu Nedbalovi zazpíval svým znělým tenorem árii z Dalibora. Nedbal jím byl nadšen a doporučil ho řediteli divadla v Olomouci. A tak unikl službě v Reichu, protože za války měli profesionální herci od totálního nasazení dispens (uvolnění). V Olomouckém divadle strávil dalších dvanáct let původně jako herec a zpěvák operety, ale brzy přešel i na činohru. Ze záskoků se staly hlavní role. Roku 1954 nastoupil angažmá v pražských Městských divadlech, kde zůstal až do smrti.
V Olomouci poznal sólovou tanečnici Evu, s níž se roku 1947 oženil. Po skončení války nastoupil základní vojenskou službu v Rokytnici, kde si jej v ochotnickém vojenském divadelním souboru všiml režisér Karel Steklý a obsadil jej do svého filmu SIRÉNA (1947) podle Marie Majerové. Jeho první účinkování před kamerou se však odehrálo přibližně o dvacet let dříve v němém filmu režiséra Antonína Vojtěchovského JMÉNEM JEHO VELIČENSTVA o osudech a popravě rakousko-uherského vojáka Kudrny v první světové válce (kompars).
Do konce sedmdesátých let účinkoval v přibližně sedmdesáti filmech v menších i větších rolích, z toho v letech 1954 63 v třiceti pěti. Mnoho z nich se již dávno ztratilo v propadlišti filmových dějin, protože co si budeme namlouvat, převážně to byly dobově politicky zabarvené agitky. I tak ale stojí za zmínku například adaptace za dva týdny napsaného románu Ivana Olbrachta ANNA PROLETÁŘKA (1952), kde ztvárnil Annina milého komunistu Toníka.V přepisu povídek Jana Drdy NĚMÁ BARIKÁDA (1948) režiséra Otakara Vávry o květnovém povstání v Praze hrál mladého poručíka. Nezapomenutelným ale pro nás zůstane jako amatérský dirigent Honza v satiře Jána Kadára a Elmara Klose HUDBA Z MARSU (1955), nebojácný válečný veterán Martin Kabát v pohádce HRÁTKY S ČERTEM (1956) nebo pohodový řidič autobusu na lince Praha-Karlovy Vary v první české roadmovie FLORENC 13:30 (1957). Další významnější filmovou rolí byl nadporučík Líbal v alibiové trilogii režiséra Čecha 105% ALIBI (1959), KDE ALIBI NESTAČÍ (1960) a ALIBI NA VODĚ (1965) spolu s Karlem Högerem.
Když se Josef Bek narodil podruhé, bylo to na oslavě jeho sedmdesátých pátých narozenin. I přes varování lékařů nepolevil v životním tempu, dále hrál v divadle i v televizi, účinkoval v rozhlase. Na podiu uprostřed zpěvu jeho oblíbené písně Lišák Pedro zkolaboval. O několik dní už ale byl opět doma a užíval si s rodinou Vánoce 1993. A nedlouho poté se také rozhodl napsat svůj životopis. A tak vznikla kniha ve spolupráci s Petrem Hořcem Každý den radost.
O necelé dva roky později zemřel.
Za svou více jak padesátiletou kariéru divadelního i filmového herce a zpěváka hrál v mnoha desítkách divadelních her, objevil se ve více jak dvou stech televizních pořadů, hrál v téměř sedmdesáti filmech. Josef Bek byl nekonečný užívač života a bavič. Mnohdy svým naturelem a schopností improvizace zachraňoval pokažené (například při jednom představení, když si kolega herec zapomněl meč, jímž měl Beka zabít, ho jen nakopl a Josef Bek padl na zem s výkřikem, že ta bota byla otrávená). Mnohdy za své hraní platil i zdravím, nejednou přepnul hlas, onemocněl když čekal na nějakou roli, nebo se zranil při hraní. Jeho optimismus jej předurčoval do rolí bodrých příjemných chlapíků, ale on je nemusel hrát. On jedním z nich byl a to celý život.
Jakub "monolog" Drkal
