Americká herečka, známá z klasických snímků jako STOPAŘI, PSYCHO a MUŽ, KTERÝ ZASTŘELIL LIBERTY VALANCEA, se narodila v Boise City v Oklahomě jako Vera June Raltson, dcera Burnice a Thomase Raltsonových. Vyrůstala v Prattu a Wichitě (Kansas), kde v mládí pracovala po nocích jako operátorka pro společnost Western-Union, kde ukončila střední školu a v roce 1948 byla vyhlášena Miss Kansasu. Po úspěchu v této soutěži se odebrala do Los Angeles a od roku 1950 se začala objevovat v malých filmových a televizních rolích (např. malá role sborové zpěvačky v muzikálu TWO TICKETS TO BROADWAY (1951) s Janet Leighovou, se kterou se pak sešla na plátně znovu o devět let později ve slavném Psychu). Zaujala několik producentů a podepsala smlouvy s různými filmovými studii v rámci kterých pózovala i ne zcela oděná pro všelijaké reklamní účely, což v té době byla vcelku standardní cesta před hollywoodské kamery pro řadu tehdy vycházejících filmových hvězdiček.
Ve společnosti bratří Warnerů Milesová natočila filmy jako například THE CHARGE AT FEATHER RIVER, ale neuspěla ve snaze účastnit se na pozdějším velkém hitu DŮM VOSKOVÝCH FIGURÍN (1953), pro který byla i původně zvažována. ("Byla jsem odmítnuta nejlepšími filmovými studii ve městě.“). Hvězdu z ní učinil dnes již legendární film režiséra Johna Forda STOPAŘI (1956, hrála zde po boku Johna Waynea), který byl nedávno časopisem Entertainment Weekly označen za „největší a nejvlivnější western všech dob“. O rok později, na základě osobní dohody, se začala spolupráce Milesové s Alfredem Hitchcockem a herečka byla v tisku prezentována jako režisérova potenciální nástupkyně kultivované a vysoce elegantní Grace Kellyové.
Nový režisér-učitel ji vedl v roli emočně nevyrovnané novomanželky Ralpha Meekera v památné epizodě populární televizní série „Alfred Hitchcock uvádí“ (v díle s názvem „Odplata“). Navýsost spokojený ji pak obsadil do další velké úlohy, a to do role citově zničené ženy Henryho Fondy ve filmu NEPRAVÝ MUŽ (1957) - Fonda zde hrál newyorského hudebníka křivě obviněného ze zločinu. Jeden kritik z New York Times, když hodnotil vystoupení Milesové a jejího, v té době již respektovaného filmového partnera, Henryho Fondy, vyzdvihl její výkon takto: „to ona v nás vyvolává ten hluboký soucit a atmosféru strachu z děsivé situace, do které byli oba uvrženi.“
Hitchcocka „dostala“ nejen svojí blonďatou krásou a inteligentním sex appealem, ale i svým nepochybným hereckým talentem. Pod dohledem oskarové autorky kostýmů Edith Headové se odhodlal k celkové proměně její vizáže, účesu, šatníku. V roce 1953 v obsáhlém článku pro časopis Look Milesová o Hitchcockovi řekla: "Nikdy mi neskládal komplimenty a už vůbec mi neřekl, proč si vybral právě mě.“ Hitchcock to ve stejném článku komentoval: „Je atraktivní, inteligentní a sexy, asi tak bych to shrnul.“ V trochu řečnější chvilce se pak svěřil reportérovi, který poukazoval na podobnosti mezi Milesovou a Kellyovou: "Cítím se stejně při režírování Very jako Grace. Má styl, inteligenci a tu správnou zdrženlivost.“
V dalších letech se frekvence jejího účinkování zpomalovala a těhotenství (syn Michael – v roce 1954 si vzala mužného představitele Tarzana - Gordona Scotta - se kterým se o pět let později rozvedla) stálo Milesovou dvojroli v chystaném Hitchcockově projektu VERTIGO (1958), který pro ni, coby vycházející hvězdu, měl být jakousi výkladní skříní. Film je mnohými dodnes považován za jeden z Hitchcockových mistrovských kousků. Milesová vzpomínala, že když Hitchcockovi oznámila, že nemůže vzít roli v jeho hluboce lidském a melancholickém thrilleru, byly již pro její postavu připraveny kostýmy a hotové testy make-upu.„Byl konsternován.“ Režisér ji nahradil Kim Novakovou. Když se ho po letech režisér François Truffaut v knize Hitchcock/Truffaut dotazoval na Milesovou, Hitchcock vysvětloval jejich profesionální výpadek takto: "Otěhotněla zrovna před snímkem, který ji měl vynést mezi opravdové hvězdy. Poté jsem ztratil zájem já. Nechytil jsem prostě ten původní společný rytmus.“ Milesová opáčila: „Během těch let si vybíral jeden typ žen: Ingrid Bergmanová, Grace Kellyová a tak podobně. Předtím to byla Madeleine Carrollová. Typově jsem nikdy nebyla jako ony. Snažila jsem se mu zavděčit, ale nemohla jsem. Ony všechny jsou sexy ale můj přístup je zcela jiný.“
O rok později ji Alfred Hitchcock obsadil do role Lily Craneové (sestry Janet Leighové), v hororovém thrilleru PSYCHO (1960), ve kterém její postava odhaluje šokující pravdu o Normanu Batesovi a jeho matce. Milesová během natáčení o thrilleru tvrdila, že je „ze všech dosavadních naprosto nejhrůznější“. Ačkoli šlo o vedlejší roli, svým pojetím zanechala silný a trvalý dojem.
Se Susan Haywardovou a Johnem Gavinem hrála v nablýskaném melodramatu o cizoložství BACK STREET (1961), režírovaném Davidem Millerem a založeném na mnohokrát zfilmované novele Fannie Hurstové z roku 1931. Následovala jiná klasika Johna Forda, MUŽ, KTERÝ ZASTŘELIL LIBERTY VALANCEA (1962), kde stále po boku nikoho menšího než byl John Wayne a James Stewart (který se také ucházel o její pozornost), za výkon obdržela ocenění „Bronze Wrangler“, o které se podělila s Fordem, spisovatelem Jamesem Warnerem Bellahem a svými hereckými kamarády, mezi které patřili mj. Lee Marvin a Edmond O'Brien. Spolu s Waynem si zahrála pak ještě jednou, v dobrodužném akčním snímku HELLFIGHTERS (1968).
Neočekávaný obrat v její kariéře přinesla první role ve společnosti Walta Disneye - in A TIGER WALKS (1964), následovaly THOSE CALLOWAYS (1965) a FOLLOW ME, BOYS! (1966). Podobně pak pokračovala až do 70. let, účinkovala v televizi a v roce 1983 si zopakovala svou nejslavnější roli (Lila Craneová) ve druhém pokračování Psycha, ve kterém hlasitě protestuje proti navrhovanému podmínečnému propuštění Normana Batese (opět Anthony Perkins).
V pozdějších letech bylo Milesové líto, že si se jménem Hitchcock lidé nejvíce spojují právě Psycho a poukazovala na celou řadu jeho dalších vynikajících děl. Během 80. a první poloviny 90. let pokračovala v práci pro televizi i film, v roce 1995 odešla do ústraní a žije nadále v Kalifornii. Od té doby odmítá jakoukoli publicitu včetně interview.
Marek "džanik" Janík
