Francouzská herečka Françoise Prévost pocházela z kulturně založené rodiny, oba její rodiče byli spisovatelé. Otec Jean Prévost (1901-1944) zahynul jako člen odboje proti německé okupaci na konci druhé světové války, matka Marcelle Auclair (1899-1983) se jako spisovatelka prosadila až v padesátých letech a byla také zakladatelkou dodnes známého ženského časopisu Elle. Ačkoli Françoise vyrůstala v uměleckém prostředí, do médií nejprve pronikla jako fotomodelka, až pak začala studovat herectví u slavných osobností typu Tani Balachové nebo Jeana Vilara.
Jejím debutem na jevišti byla Tolstého Anna Karenina, v divadle se také seznámila se svým prvním manželem, hercem Gillesem Quéantem (1922-2003). Měli spolu dvě děti, jejich manželství ale brzy skončilo rozvodem. Mezitím se Françoise Prévost poprvé objevila i před kamerou (JAN Z MĚSÍCE – Jean de la Lune, 1949), následovaly další menší role, které však neuspokojovaly její ambice a v padesátých letech se věnovala převážně žurnalistice.
Novým impulsem pro návrat do světa filmu byl příchod nové vlny a Françoise Prévost – ačkoli nedosáhla mezinárodního věhlasu některých svých kolegyň – patřila k jejím předním osobnostem. Zviditelnila se Rivettovým filmem PAŘÍŽ PATŘÍ NÁM (Paris nous appartient, 1961), pozoruhodné role odehrála především ve filmech režiséra Pierra Kasta, který se zaměřoval na mezilidské vztahy (PÁŘENÍ MRTVÝCH – La morte saison des amours, 1961; PORTUGALSKÉ PRÁZDNINY – Les vacances portugaises, 1963). S Kastem natočila celkem čtyři filmy a ve všech nesla její postava jméno Françoise. Zajímavou příležitost dostala také od začínajícího režiséra J. P. Albicocca v moderní adaptaci Balzacovy literární předlohy DÍVKA SE ZLATÝMA OČIMA (La fille aux yeux d′or, 1961).
Počátkem šedesátých let začala točit také v Itálii a ke spolupráci ji zvali slavní tvůrci jako Vittorio de Sica nebo Luigi Zampa, ve Francii mezitím v její rozrůstající se filmografii můžeme zaznamenat i průměrné snímky z kriminálního žánru, příležitostně pracovala i pro televizi, kde se objevila v několika seriálech. V Německu natočila kriminálku NEJVĚTŠÍ PŘÍPAD KOMISAŘE MAIGRETA (Maigret und sein grösster Fall, 1966), celkově za šedesátá léta natočila v různých zemích přes třicet filmů, řada z nich ale nepřesáhla dobový průměr a popularita jako doprovázející atribut její práce ji spíše obtěžovala. Mezitím se znovu provdala a v roce 1968 se jejím druhým manželem stal korsický novinář a spisovatel François Poli.
Koncem šedesátých let se Françoise Prévost dozvěděla krutou diagnózu nádorového onemocnění a několik let bojovala s rakovinou prsu. Díky tomu musela pochopitelně značně omezit herecké aktivity a v sedmdesátých letech sledujeme její početně utlumenou filmografii, znovu ale točila s režiséry, s nimiž začínala (J. Rivette, P. Kast). Více se začala věnovat psaní a svůj příběh o boji s rakovinou zpřístupnila v autobiografii Ma vie en plus (1975). Kniha se o pár let později stala předlohou k filmu NAHÁ LÁSKA (L′amour nu, 1981) s Marlene Jobert v hlavní roli a Françoise Prévost k němu byla autorkou scénáře.
Před kamerou stála jako herečka naposledy v rámci filmu MERRY-GO-ROUND (1983), symbolicky znovu v režii Jacquese Rivetta, který ji zviditelnil koncem padesátých let. Od té doby žila v ústraní a svůj obnovený boj s rakovinou nakonec prohrála. Zemřela 30. listopadu 1997 ve věku 67 let.
Pavel "argenson" Vlach
