Muž mnoha profesí Jean-Paul Le Chanois, vlastním jménem Dreyfus, pocházel z Paříže, kde také vyrůstal a od dětství měl široké spektrum zájmů. Původně chtěl studovat medicínu, ale nakonec se nechal zapsat na právo a filozofii. Studia nedokončil a vystřídal několik zaměstnání, mimo jiné byl námořníkem. Po roce 1930 propadl filmu a začal se realizovat jako přispěvatel časopisu La revue du Cinéma, nedlouho poté vystřídal pomocné profese u filmů různých režisérů, například J. Duviviera nebo J. Renoira. Jako herec se před filmovou kamerou objevil poprvé v roce 1932 (L'AFFAIRE EST DANS LE SAC), spíše byl ale střihačem nebo režijním asistentem.
Ve druhé polovině třicátých let se Le Chanois začal prosazovat i jako režisér. Jeho první práce byla společná s více režiséry a šlo o propagandistický snímek francouzské komunistické strany LA VIE EST A NOUS (1936). Svůj první samostatný film natočený podle vlastního scénáře, ČAS TŘEŠNÍ (Le temps des cerises, 1937) představil veřejnosti o rok později, tvořil také dokumentární snímky. Jako přesvědčený komunista, odborový aktivista v oblasti filmu a také ochránce Židů měl v době německé okupace ztížené možnosti uplatnění, přesto ale pracoval například jako scénárista pro společnost Continental Film, kterou řídili Němci.
Po osvobození pojal Le Chanois vyšší umělecké cíle a výsledky jeho tvůrčího snažení reprezentovaly především filmy ŠKOLA NEZBEDNÍKŮ (L'école buissonnière, 1949) a ADRESÁT NEZNÁMÝ (Saint laisser d'addresse, 1950), které byly znovu skrytou propagací režisérova levicového smýšlení, v poměrně zdařilých příbězích ale stravitelnou i pro širší publikum. ADRESÁT NEZNÁMÝ navíc získal Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně, což byl pro Le Chanoise nepochybný triumf. Divácký úspěch si Le Chanois zajistil dobrodružným dramatem UPRCHLÍCI (Les évades, 1955), který vycházel ze skutečných událostí druhé světové války. Tento film vynesl Le Chanoisovi cenu Grand Prix du Cinéma Français. Vzhledem k politickému zaměření Le Chanoise přišly překvapivě jeho filmy do našich kin již v padesátých let, což se týkalo především žánrově odlehčených titulů OTEC, MATKA, SLUŽKA A JÁ (Papa, maman, la bonne et moi..., 1954) a OTEC, MATKA, MOJE ŽENA A JÁ (Papa, maman, ma femme et moi..., 1956). Tyto filmy měly význam i v tom, že vedle tradiční francouzské filmařiny obsahovaly již i atributy slavné éry italské nové vlny a kromě zmíněného ocenění z Berlína se jim dostalo uznání i jinde v Evropě.
Následně se Le Chanois propracoval k životnímu dílu své umělecké dráhy. Rozhodl se pro zpracování Hugových Bídníků a učinil tak svým filmovým přepisem, u nějž byl zároveň spoluautorem scénáře. Nejslavnější Hugův román byl na filmový pás převeden mnohokrát v řadě zemí, ale tato verze s Jeanem Gabinem v hlavní roli se i po padesáti letech řadí k těm nejzdařilejším. Film BÍDNÍCI (Les misérables, 1958) byl také mimořádně komerčně úspěšný a ve francouzských kinech jej vidělo bezmála deset miliónů diváků. Další etapou Le Chanoisovy tvůrčí cesty byla práce na komediích, ty však již takový úspěch nezaznamenaly, přestože znovu vsadil na silné herecké obsazení (byl to znovu například Jean Gabin ve filmu MONSIEUR, 1964). Svou režijní filmografii uzavřel Le Chanois kriminální komedií ZAHRADNÍK Z ARGENTEUIL (Le jardinier d'Argenteuil, 1966).
Kromě filmu se Le Chanois úspěšně věnoval také divadelní režii a zvláště jeho realizace klasického dramatu Phèdre od Jeana Racina mu počátkem 60. let vynesla několik prestižních ocenění. V sedmdesátých letech ještě dvakrát usedl do režisérské židle, šlo ale již jen o práci pro televizi. Byl také autorem několika písní, například pro Edith Piaf nebo Yvese Montanda, od roku 1972 byl viceprezidentem Syndikátu francouzských autorů a skladatelů. Za své celoživotní dílo byl v roce 1984 oceněn Řádem umění a literatury francouzského ministerstva kultury, v témže roce obdržel divadelní Beaumarchaisovu cenu.
Manželkou Le Chanoise byla herečka Silvia Monfort (1923-1991), která také hrála v manželových filmech 50. let. Režisér, herec, spisovatel, scénárista a producent Jean-Paul Le Chanois zemřel v Paříži 8. července 1985 ve věku nedožitých 76 let. Jeho životní a uměleckou dráhu zmapovala o patnáct let později monografie Un cinéaste des années 50: Jean-Paul Le Chanois (2000).
Pavel "argenson" Vlach
