foto

Emil Bolek

  • nar. 13.12.1897
    Plzeň, Čechy, Rakousko-Uhersko
  • zem. 30.8.1961 (63 let)
    Plzeň, Československo
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Emil Bolek se narodil 13. prosince 1897 v Plzni jako nejmladší ze tří synů pivovarského bednáře. Byl strýcem Miroslava Horníčka (1918 – 2003). Začátek jeho života však nenasvědčoval tomu, že by se stal profesionálním hercem. Nejdříve se živil jako příručí v koloniále a jako zedník ve Škodových závodech. Přesto se věnoval ochotničení už před první světovou válkou (a během ní hostoval u společnosti A. Brázdy). Jako profesionální herec prošel několika kočovnými společnostmi J. O. Martina (1920 – 1921), Václava Mlčkovského (1921), Rudolfa Lince (1921 – 1922) a Bohdana Lachmana (1922 – 1923).

Poté odešel do „kamenných“ divadel v Kladně (1923 – 1927), pardubické Východočeské společnosti (1927 – 1928), Olomouci (1928 – 1931), s ředitelem Antonínem Drašarem v bratislavském Slovenském národním divadle (1931 – 1932) a s Voskovcem a Werichem v pražském Osvobozeném divadle (1932 až 1933). Už na přelomu let 1930 a 1931 se seznámil s E. F. Burianem, v jehož souboru D 34 následně zakotvil (1933 – 1941). Po angažmá v Městských divadlech pražských (1941 – 1945), nastoupil opět k E. F. Burianovi (1945 – 1946), ale pro rozpory odešel a stal se členem činohry pražského Národního divadla (1. srpna 1946 – 27. května 1959), kde od 12. prosince 1957 byl zaměstnán už jen na třetinový starobní důchod, ale nakonec odešel v roce 1959 do invalidního důchodu.

Emil Bolek byl výrazným lidovým typem, jenž obohacoval bodrostí, lidovým humorem, citem proniknout do lidského jádra postavy a sdělit důležitý myšlenkový obsah. I když ve 30. letech vytvářel na divadelních prknech velké a stěžejní úlohy, v nichž mohl zúročit veškerý svůj herecký potenciál, podtržený ještě hlasem, v poválečných dobách se na prknech Národního divadla převtěloval do výrazných, ale malých, figurek, které skvěle ztvárňoval svoji charakterizační zkratkou. Z jeho divadelních postav si připomeňme např. Peachuma („Žebrácká opera“), Josefa Švejka („Dobrý voják Švejk“), hudebníka Sejtko („Lucerna“), Figara („Lazebník sevillský“), Matěje Šumbala („Naši furianti“), Petra Ivanoviče Bobčinského („Revizor“), Mestora („Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“), Číňana („Obrněný vlak 14 – 69“), Chrobáka („Ze života hmyzu“), Jakuba („Lakomec“), Tubala („Kupec benátský“) a malomocného („Bílá nemoc“).

Hned po svém příchodu do Prahy si, také díky V + W, poprvé zahrál na stříbrném plátně úložku zloděje náhrdelníku v Honzlově komedii PENÍZE NEBO ŽIVOT (1932). Po osmi letech, kdy byl předním hercem D 34, se v počátcích (a během) protektorátu vtělil ve filmu do menších a epizodních roliček profesora Johny Nováka v Binovcově DCERUŠCE K POHLEDÁNÍ (1940), mistra kameníka K. Vanyše v MODRÉM ZÁVOJI (1941) J. A. Holmana, bednáře Josefa Koubka ve Vávrově filmu PŘÍJDU HNED (1942), lesníka v MĚSTEČKU NA DLANI (1942) Václava Binovce, četníka, venkovana, hajného a krčmáře ve snímcích Martina Friče BARBORA HLAVSOVÁ (1942), EXPERIMENT (1943), POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ (1944) a PRSTÝNEK (1944) a klečícího chuďase v ROZINĚ SEBRANCI (1945) Otakara Vávry.

I když po válce hrál ročně třeba i v deseti snímcích, opět to byly malé a epizodní postavičky, často bezejmenné a němé. Zjevil se například ve snímcích PRŮLOM (horník Křiváček), PANCHO SE ŽENÍ (soused), PODOBIZNA (podnikatel Viktor), JAN ROHÁČ Z DUBÉ (puškař Zelený), ČAPKOVY POVÍDKY (strážník), ŽELEZNÝ DĚDEK (strojvůdce Kotrba), VES V POHRANIČÍ (četník Gamza), LÉTO (venkovan), HOSTINEC „U KAMENNÉHO STOLU“ (podomek Hanzián), NĚMÁ BARIKÁDA (starší nájemník), PAST (Franta), ÚNOS (redaktor Heinrich), TAJEMSTVÍ KRVE (voják), CIRKUS BUDE! (svatebčan), NECHTE TO NA MĚ (vrátný), KAM S NÍM? (kupec), ANDĚL NA HORÁCH (předseda závodní rady), TO BYLA NOC (hospodský) či POVODEŇ (mužík). Naposledy si zahrál kostelníka Tomáše (PRVNÍ A POSLEDNÍ).

Už od 30. let spolupracoval s rozhlasem („Lazebník sevillský“, „Milenci z kiosku“, „Vojna“, „Máj“, „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“, „Ljubov Jarová“, „Bílá nemoc“, „Otec“, „Mír“, „Zkrocení zlé ženy“ apod.) a v 50. letech i okrajově s televizí. Za své komunistické přesvědčení byl v roce 1958 „poctěn“ titulem Zasloužilého umělce. Emil Bolek zemřel 30. srpna 1961 v Plzni (některé prameny ale uvádějí jako skutečnost, že Emil Bolek zemřel v Praze) ve věku nedožitých šedesáti čtyř let.

Jaroslav "krib" Lopour

Fanoušci tvůrce

tvůrce nemá žádné fanoušky
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace