Kihačiró Kawamoto

Na 40. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech jsme mohli vidět retrospektivu nejznámějšího japonského tvůrce loutkových filmů. Tuto možnost jsme měli vůbec poprvé. Což je paradoxní vzhledem k tomu, že česká škola loutkového filmu, a především Jiří Trnka, přivedla Kawamota k režii loutkových filmů. V Československu pobýval a učil se v Trnkově ateliéru v letech 1963 a 1964. V roce 1990 tu pak pro Krátký film natočil svébytnou verzi Šípkové Růženky. Pro českého diváka, který si japonský animovaný film spojuje téměř výhradně s mangou a anime, je zajímavé poznat loutkářskou větev japonské animace, která čerpá spíše z tradičních japonských divadelních forem. Kawamoto jakoby svými filmy naplňoval Trnkovu poučku, že každá loutka v animovaném filmu musí mít duši. U Kawamota je navíc tematizována i tělesnost loutek, které i díky detailnímu propracování působí velice živě.

Kawamoto debutoval v roce 1968 krátkým loutkovým filmem HANAORI (TRHÁNÍ VĚTVÍ ZAKÁZÁNO). Od té doby natočil zhruba desítku krátkých filmů, z nichž za zmínku stojí hororový film ONI (DÉMON) z roku 1972, inspirovaný japonskými legendami a divadle m Nó, zenová miniatura o skutečné podstatě mistrovství FUSHA NO SHA (STŘÍLET BEZ STŘÍLENÍ, 1988) nebo již zmíněná ŠÍPKOVÁ RŮŽENKA (IBARAHIME MATA MANEMURIHIME, 1990), která překvapí svým psychoanalytickým výkladem známé pohádky (hádejte, o co se Růženka nakonec "píchne"). Loutkovou animaci opustil Kawamoto jen ve filmu TABI (CESTA, 1968), kde pomocí papírkové animace ztvárnil své pocity z cesty po Evropě, zakončené zprávou o okupaci Československa.

Kawamoto má na svém kontě dva celovečerní filmy. FUYU NO HI (WINTER DAYS, 2003) a KNIHA MRTVÉHO (SHISHA NO SHO, 2005), z nichž druhý v podstatě představuje režisérův umělecký odkaz, vyprovokovaný částečně americkým útokem na Irák. Film (opět inspirovaný japonskou legendou) v sobě nese přesvědčení o vykupitelské moci umění, o tom, že umění má moc překonávat staré křivdy.

Veronika "Sarpele" Havlová