Neobvyklý pseudonym, vlastně citoslovce nejtypičtějšího hlasového projevu sametové přítelkyně člověka, přední současné francouzské herečky zralé střední generace skrývá v počátku její životní pouti prozaickou Sylvettu Herryovou; narodila se 22. února 1950, do početné rodiny prodavačky v tržnici a policisty; po rozvodu byla vychovávána svou katolicky strohou bretaňskou babičkou. Umělecké aspirace, které se u Sylvetty projevily již v raném dívčím věku, nenacházely v tomto konzervativním prostředí příliš pochopení; proto se vzpurná vnučka nejprve vyučila čalounicí. Z tohoto nedobrovolného životního korzetu se dokázala vyvázat ještě před svou dvacítkou v r. 1969, zásluhou svého tehdejšího chlapce-přítele komika Coluche, který pro její první angažmá v kabaretním souboru CAFÉ DE LA GARE vymyslel i v uměleckém světě neobvyklý citoslovcový „kočičí“ pseudonym.
V prostředí tohoto divadelního souboru potkala i svého druhého partnera, předčasně zesnulého herce Patricka Dewaere (1947-1982), otce první Sylvettiny dcery Angely. Milostný vztah se zpěvákem Julienem Clercem rozmnožil její mateřství o druhé dítě, rovněž dceru Jeanne, narozenou na konci sedmdesátých let. Divadelní soubor CAFÉ DE LA GARÉ se současně stal i východiskem její strmé, mimo Francii a západní Evropu však, jak se zdá, spíše méně známé životní filmové dráhy.
Co platí pro herečku samu, je opakem v případě filmů, kde ztělesnila celou řadu významných rolí. I na stříbrné plátno, které znamená jistotu národního i světového diváka, proniká záhy, krátce po svých dvacátých narozeninách. Nekonvenční mladá Francouzka, vyzbrojená odvahou i smyslem pro humor, později tento svůj výchozí rejstřík značně rozšířila. Poprvé na sebe upozornila v kriminálním dramatu SPÁLENÉ STODOLY (1973) režiséra Jeana Chapota v úloze tragické snachy Moniky po boku klasičky francouzského a světového hraného filmu Simone Signoretové. Obdobný vzmach pro její hereckou dráhu znamenala účast v o rok mladším kontroverzním dramatu BUZÍCI (1974), kde ztělesnila postavu frigidní blondýny Marie-Ange po boku svých generačních vrstevníků Gérarda Depardieua a již zmíněného Patricka Dewaereho a další francouzské stálice Jeanne Moreauové; divácky nesnadné a umělecky přelomové dílo zaznamenalo, jako jedno z prvých, první příznaky prosazujícího se postmoderního vnímání světa.
Z tohoto východiska se postupně vydala k rozmanité škále rolí komediálních (ŽÁDNÝ PROBLÉM), kriminálních (POLICEJNÍ INSPEKTORKA), ale i dobrodružných (LET SFINGY). K vrcholům jejího nesporného umění patří titulní úloha v komorním dramatu PŘEDČITATELKA (1988) režiséra Michella Devilla a zcela atypická role dělnické ženy, matky osmi dětí v zdařilé adaptaci klasického Zolova díla francouzské i světové kinematografie GERMINAL (1993), kde se opět setkala s Depardieuem v režii dalšího klasika francouzského hraného filmu Clauda Berriho.
Jak již bylo řečeno, „kočičí“ herečka je zejména pro významnou část východoevropského publika méně známou osobností. O to více je ceněna ve své vlasti. Na národní filmovou cenu CESAR byla nominována desetkrát v letech 1977, 1978, 1980, 1983, 1984, 1987, 1989, 1991, 1994 a 1998; dvakrát (v letech 1980 za roli Marie v POLICEJNÍ INSPEKTORCE a 1998 byla úspěšná (cena bratří Lumierů pro nejlepší herečku za postavu Nicole ve filmu CHEMICKÁ ČISTÍRNA (NETTOAYGE Á SEC, režisérka Anne Fontaineová, 1997).
V druhé polovině osmdesátých let se tato výrazná umělkyně vrátila i na divadelní prkna, aby na sebe upozornila ve hře Marguerite Durasové LA MUSICA a o dva roky později jako Hermiona ve francouzské historické tragédii barokního dramatika Jeana Racina, ANDROMACHE. Umělčina univerzálnost a snaha o odvádění maximálního výkonu si zde našly staronové působiště a potkaly se s mimořádným ohlasem u diváků. Svůj talent prokázala i v televizních filmech, které začala natáčet zhruba ve stejné době, která ji vrátila na jeviště: v polovině osmdesátých let.
Dnes 61letá herečka, která stojí v zenitu svých sil, se může jen těšit jak ze své rodiny, tak z toho, co již dokázala, i toho, co má stále před sebou. A my, její diváci a obdivovatelé, můžeme tuto radost ze života s Miou-Miou jen sdílet a těšit se na její další úlohy ve filmech neméně dobrých či případně ještě lepších, než byly ty dosavadní.
Jiří "sportovec" Malínský
