Francouzský herec Sami Frey byl v mládí uznávaným představitelem psychicky složitých postav, naši diváci jej však mají spojeného s vedlejšími rolemi v komerčněji zaměřených filmech. Narodil se v Paříži jako Samuel Frey, jeho rodina byla židovského původu. Oba rodiče zahynuli za války v německých koncentračních táborech, on sám se při německé razii na rodný dům zachránil tím, že se schoval do koše na prádlo. Po válce vyrůstal u příbuzných, kteří nijak nebránili jeho uměleckým zájmům a umožnili mu studovat herectví ve slavné škole René Simona.
Ve filmu se poprvé objevil v devatenácti letech v režii Roberta Hosseina (ODPUSŤTE NAŠE VINY – Pardonnez nos offenses, 1956). Souběžně začal vystupovat v divadle a v klasickém i moderním repertoáru vystřídal několik pařížškých divadel. Po několika menších filmových rolích na sebe poprvé výrazně upozornil postavou zavražděného dirigenta Gilberta po boku Brigitte Bardot a Marie-José Nat v Clouzotově dramatu PRAVDA (La vérité, 1960). Vzápětí jej začali vyhledávat i tvůrci nové vlny, například Agnès Varda (CLÉO OD PĚTI DO SEDMI – Cléo de 5 à 7, 1961) nebo Jean-Luc Godard (BANDA PRO SEBE – Bande à part, 1964). Točil také ve Španělsku nebo Itálii, kde s Catherine Deneuve vytvořil ústřední pár ve filmu STÁLOST ROZUMU (La costanza della ragione, 1965). Koncem padesátých let byla Freyovou partnerkou v soukromém životě herečka Pascale Audret (1936-2000), po natáčení zmíněného filmu PRAVDA prožíval bouřlivý milostný vztah s Brigitte Bardot (*1934), který počátkem šedesátých let plnil stránky společenských časopisů.
Během šedesátých let trvaleji působil na scéně divadla Théâtre Antoine, kde hrál v osvědčených kusech moderny i klasiky (V houštinách měst, Saténový střevíček, Berenika), zúčastňoval se také divadelního festivalu v Avignonu a příležitostně začal spolupracovat s televizí. Naši diváci si jej nejspíše spojí s vedlejší rolí perského vyslance Bachtiary Beje ve filmu ANGELIKA A KRÁL (Angélique et le roi, 1965), historický kostým pak na sebe oblékl také jako markýz de Guéron žárlivě chránící svoji sestru v komedii MANŽELÉ Z ROKU II (Les mariés de l′an II, 1971). Točil také v Československu a hlavní roli hrál ve slovensko-francouzském filmu KRÁLOVSKÝ HON (La chase royale, 1969), nedlouho nato byl hostem na festivalu v Karlových Varech (1972).
K vrcholům filmového herectví dospěl Sami Frey počátkem sedmdesátých let, kdy k dokonalosti vypiloval své kreace psychicky rozpolcených mladých mužů; titulní roli ztvárnil například ve filmu M JAKO MATHIEU (M comme Mathieu, 1973), známější je postava exmilence titulní hrdinky (Romy Schneider) v lyrickém příběhu CÉSAR A ROSALIE (César et Rosalie, 1972). Hlavních rolí hrál v té době více, ovšem filmy u nás nebyly nikdy uvedeny. Pestrost jeho herectví dokládá i komediální poloha (PROČ NE? – Pourquoi pas?, 1976). Jestliže v 70. letech byl poměrně vytíženým filmovým hercem, později se začal znovu věnovat více divadlu, na dvou hrách Harolda Pintera si vyzkoušel i divadelní režii. Velkým úspěchem pro něj byla divadelní hra Vzpomínám si od Georgese Péreca, která mu vynesla Cenu svazu kritiky a nominaci pro nejlepšího herce v rámci prestižních Molièrových cen (1989). V soukromí se usadil a delší dobu byla jeho partnerkou herečka Delphine Seyrig (1932-1990), s níž žil až do její smrti.
Z Freyovy pozdější filmografie připomeňme drama Claude Millera ZHOUBNÉ PÁTRÁNÍ (Mortelle randonée, 1983), o něco později pak postavu mušketýra Aramise ve filmu D′ARTAGNANOVA DCERA (La fille d′Artagnan, 1994). Za hlavní roli ve filmu VE SPOLEČNOSTI ANTONINA ARTAUDA (En compagnie d′Antonin Artaud, 1993) byl oceněn jako nejlepší herec na festivalu v Namuru. Jestliže ve svých začátcích hrál často zraňované milence starších žen, z poslední doby můžeme připomenout opačný případ, kdy jako starý jezdecký mistr nabízí oporu výrazně mladší Mathilde Seigner (POZVÁNKA K TANCI – Danse avec lui, 2007).
Pavel "argenson" Vlach
